Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon.(Citováno z Epištoly k Římanům 13,8-10)
Vždyť přikázání "Necizolož, nezabíjej, nekraď, nezáviď" a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: "Miluj svého bližního jako sám sebe."
Láska bližnímu nikdy neublíží - proto je naplněním Zákona láska.
Protože když člověka okolnosti donutí brát jeden úkol za druhým mechanicky (například ráno jsem si do svého harmonogramu musel nově přiřadit podávání antibiotik Filípkovi - naštěstí umí Fíšek okamžitě zase usnout), má sice čas na přemýšlení, neboť nad samotným úkolem přemýšlet netřeba, ale pak se nám, zvyklým pracovat hlavou, řešit logické úkoly, jaksi v hlavě nevyužitá kapacita rozběhne naplno a vymýšlí...
A přemýšlím, inspirován tím úvodním citátem z bible o tom, zda život lze skutečně naplnit láskou, když v reálu kolem sebe vnímám spíš jen projevy sobectví, sebestřednosti, ignorace... Proč myšlenky a skutky / realita se tak často liší, co víc, proč mám dojem, že si protiřečí...
No a takové a podobné myšlenky se mi točí v hlavě, když se zabývám například pasivním počítáním věcí ve skladě...
Život je občas podivný!
A vnímání podivností se odráží dnes nějak hluboce i v mé duši.
A když si pak přečtu na České Pozici článek Za co si Václav Klaus vysloužil v USA cenu bojovníka proti komunismu a příslušný dokument americké nadace, nějak si říkám, že nebýt vlastní rodiny, kde se vzájemně zahrnujeme láskou, co si mám myslet o zbytku světa, kde se ztratili ostatní radosti života?
Žádné komentáře:
Okomentovat