Krása hry Monopoly je ve dvou věcech: že na začátku mají všichni stejný výchozí bod (to je princip všech her) a že hra má svůj konec a pak se hraje zase (po komunisticku) od znova s egalitářským začátkem (každému stejně).
Představte si ale, jak by to asi vypadalo, kdyby se jedna partie Monopolů hrála celý život – jeden hráč by za pár hodin vyhrál monopolní postavení a místo nového začátku by se prostě pokračovalo v situaci monopolu jednoho hráče. Zde už je ona nespravednost vidět naplno. Hra Monopoly je extrémní, ve skutečném životě to tak očividné není, ale přesto se mi zdá ten příměr vhodný k následující úvaze: nemít umělé státní a úřednické organizace, které hlídají konkurenční prostředí, a antimonopolní politiku, brzy bychom možná též skončili podobně jako takováto nikdy nekončící partie Monopolů, kde „winner takes it all“, vítěž bere vše. Spravedlivé to není, ale nic efektivnějšího jsme zatím nevymysleli.
Konkurence tedy musí – ve svůj vlastní prospěch – být regulována a omezována, jinak by dost možná pojedla sama sebe a bylo by po konkurenci. Jen díky tomu, že věříme, že ekonomika je podmnožina širší kultury, a ne naopak, si můžeme dovolit věřit, že se jí snad nevymkne.
Citace (stěžejní pasáže) článku Za vším hledej peníze... A Marxovy výčitky! (autor: Tomáš Sedláček)
Žádné komentáře:
Okomentovat