"Tati, tati," žvatlá moje Lenička, co ji mám v náručí, a stále nechce spinkat, koťátko moje.
Teď asi někteří čekají, co sem napíšu dál o vývoji kauzy, jež následně vedla ke vzniku privátní, neveřejné části blogu. Nenapíšu nic, byť se něco děje. Řečeno stručně, "v práci mám zaracha". A vůbec už ničemu nerozumím...
Cestou do Vyškova jsem ráno při pohledu z okna auta trochu snil a vzpomínal na dětství. Ani nevím, kde se ta hláška tenkrát kdysi vzala, ale při pohledu na jedoucí vlak jsem si na ni vzpomněl, jak jsme jako děti volávaly: "Hele, kravín, a jede!"
Cestou dom jsem se těšil na své děti a ženu, v klidu rozebíráme a hodnotíme den, stavím dětem vláčkodráhu, chystám večeři...
A v duchu si kladu otázku, proč mám dojem, že svět tam venku za dveřmi bytu se zbláznil. Nic z toho, co jsem dnes vyslechl, mi dáno dohromady nedává smysl, jednotlivá sdělení si odporují, analytický mozek je nějak nemůže schroustat. Jak rozlišit... Pravda a lež...
Že ti ty mé úvahy, milý čtenáři nedávají smysl? Mně taky ne...
Žádné komentáře:
Okomentovat