Vzhledem k tomu, že se pan Jiří Dienstbier zapsal do novodobé historie České republiky, dovolím si ještě citaci z článku ČRo, který jest dobře napsaným nekrologem:
Jiří Dienstbier starší, první polistopadový ministr zahraničí, zemřel v sobotu v pražské vinohradské nemocnici. Bylo mu 73 let. Jeho blízcí přátelé a kolegové z politiky věděli o těžké nemoci, se kterou v posledních měsících bojoval.
Disident a novinář Jiří Dienstbier byl nyní jako nestraník za ČSSD senátorem. Do dějin se zapsal především jako první československý ministr zahraničí po listopadu 1989, za jehož působení se stříhaly na hranicích ostnaté dráty a zemi opouštěla sovětská vojska. "My Němci nikdy nezapomeneme, jak Jiří Dienstbier spolu s Hansem-Dietrichem Genscherem stříhal železnou oponu na německo-české hranici, nezapomeneme na jeho nezaměnitelný přínos k usmíření mezi oběma našimi národy," uvedl šéf německé diplomacie Guido Westerwelle v kondolenčním dopise adresovaném jeho českému protějšku Karlu Schwarzenbergovi. Ten byl naposled loni na podzim s Jiřím Dienstbierem v Afghánistánu: "On byl nesmírně otevřený, čestný člověk. A měl také velikou odvahu."
...
V roce 1968 byl vyhozen ze zaměstnání a vyloučen z komunistické strany. Až do roku 1989 nemohl vykonávat novinářskou profesi a živil se mimo jiné jako noční hlídač a topič. Jiří Dienstbier stál u zrodu Charty 77, byl jedním z jejích prvních signatářů a stal se i jejím mluvčím. Vzpomíná na něj disidentka Petruška Šustrová: "My jsme názorově vždycky byli každý úplně jinde, ale to byla ještě taková ta 'chartovní' politika, kde jsme věděli, že se spolu musíme dohodnout."
...
Současný prezident Václav Klaus konstatoval, že Dienstbierova fotografie zachycující stříhání drátů na československo-německé hranici je a jistě zůstane součástí učebnic dějepisu: "Já myslím, že jsme se vždycky respektovali. On prostě bude chybět na naší politické scéně. Byl ještě z takových těch slušných politiků té starší školy."
Jiří Dienstbier byl tři roky zvláštním zpravodajem OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii. Lidové noviny oceňují jeho zájem o dění na Balkáně, zejména jeho kritiku NATO kvůli bombardování Jugoslávie v roce 1999, s níž zůstal osamocen a kterou mu tehdy měli za zlé i mnozí z jeho přátel. "Tento jeho několikaletý osamocený boj za pravdu proti kýči byl jedním z největších polistopadových politických výkonů v našich dějinách," napsal v listu senátor Petr Pithart: "On byl především velkorysý člověk. To byl grand. Já bych se nebál říct, že to byl frajer."
Žádné komentáře:
Okomentovat