Nejen o Bulatu Okudžavovi hovoří Jarek Nohavica v rozhovoru pro Denik. Dovolím si kousínek citovat a večer si písničky JN pustím:
Bulat Okudžava říkal, že u nás zahraje až po odchodu sovětských vojsk. Měl tu mít několikrát koncert, ale kvůli nemoci přijel až v roce 1995. Organizátor Jiří Vondrák vzpomíná, že jste měl na jeho jednom zrušeném koncertě vystoupit také, ale pak jste ho odehrál celý sám.
Je milé, když vzpomněl, že jsem mohl tenkrát pomoci. Mrzí mě, že jsem se s panem Okudžavou nesetkal. Víte, někdy ale opravdu stačí potkat se skrze to, co člověk vytvoří, ať už je to knížka, film nebo písnička. Jsem rád, že jsem Bulata Okudžavu mohl potkat aspoň takhle.
Jak jste se dostal v 80. letech k Okudžavovi a Vysockému? Jejich tvorba se k nám nedostávala a ani ruštinu neměli lidé po okupaci v roce 1968 moc rádi.
Bylo tenkrát zajímavé, že na jedné straně tady byl hlásán velký internacionalimus a otevřené hranice na východ, ale na druhé straně jsem se nemohl přes řeku Olzu dostat do Polska. Stejně tak to bylo i s písničkami, které se k nám také nedostávaly. Nahrávky se mi pokoutně dostaly v 70. a 80. letech, což je z dnešního pohledu velmi legrační. Nahrávky jsem dostal přes polské přátele, protože Poláci jsou přece jenom trošku otevřenější. Bulat Okudžava do Polska jezdil a hrával tam i v 80. letech. Měly tam jeho knížky i nahrávky, vyšly mu tam desky a písničky se dostaly až ke mně.
Žádné komentáře:
Okomentovat