Jak jsem včera zmínil, byl jsem v Masarykově onkologickém ústavu (MOÚ) na ozařování.
Měkkém, RTG, na patní ostruhu!
Přístup lékařů v MOÚ je skvělý, prostředí upravené a příjemné, a přesto - byť jsem zde byl "s blbinou" (patní ostruha je "hloupost" proti závažným chorobám, které se zde léčí) - cítil jsem jakousi úzkost, a zároveň i úctu k dovednosti lékařů a jejich snažení...
Ten pocit ve mě přetrvával ještě dlouho po té, co jsem z MOÚ odešel...
A v hlavě se mi vybavil dojemný film Skalpel, prosím o malém klukovi, který má nádor, co jej v podstatě nelze operovat (minimální naděje na úspěch, nádor výstelky mozkových komor - ependymom III. typu, zrádnost spočívá v uložení - nachází se velmi blízko životně důležitých center dýchání, srdeční činnosti aj. v prodloužené míše, z tohoto důvodu je riziko operace příliš vysoké, jakýkoli zásah do těchto struktur by mohl přivodit selhání základních životních funkcí.)... Nepamatuji si už detaily (nebýt Wikipedie, těžko bych tu mohl takhle psát), ale vím, že už tehdá (sledoval jsem ten film jako náctiletý - a tak tehdy považoval toho kluka mylně za hlavní postavu) ve mně zanechal hluboký dojem...
Žádné komentáře:
Okomentovat