2009, 2010, 2011 © Mgr. Ing. Radek (Králík) Novotný

Osobní stránky člena Tanečního divadla Mimi Fortunae, šťastného otce dvou bezva dětí, Filipa a Lenky, manžela jisté paní Pavly, webdesignéra, (bývalého) středoškolského učitele a tak trochu spisovatele...
Mgr. Ing. Radek (Králík) Novotný, Strnadova 9/15, 628 00 Brno, mobil: 777 083 126 e-mail: coney@centrum.cz

sobota 28. února 2015

Luhačovický relax (V.)

Nejprve ještě pár slov k pátečnímu večeru:
Před večerníčkem jsme se chvíli z balkónu dívali na jasnou oblohu.


Zářil Měsíc, Rigel v Orionu, Sirius a Procyon, no a jako večernice - první hvězda se objevil Jupiter. Jenže pak se zase zatáhlo.
Po večeři jsem se u televize cítil nějak unaveně, takže jsem na večerní plavání šel klasicky oblečen a s knížkou sledoval zbytek rodiny z plastového křesílka. A pak si vařil silný ovocný čaj, dal si dvě "Íčka" a dva Perseny.
V sobotu se mi ráno nějak nechtělo vstávat, ale před snídaní jsem pak nejdříve úspěšně na recepci vyhandloval dvě poukázky na slevu na masáž za další dvě poukázky na vířivku, pak jsme od 8:30 absolvovali půlhodinové cvičení s prvky jógy, a teprve potom šli na snídani.
Po pozdní snídani jsme nejprve chvíli s dětmi lepili na pokoji lampióny (Leniččin nápad), pak šli na bazén a v poledne do vířivky. Po ní jsme chvíli odpočívali na pokoji, než jsme se ve dvě přemluvili k výletu.
Po červené jsme vystoupali nahoru do Pozlovic ke kostelu sv. Martina, dále pod les k hotelu Vega (je modernější než Adamantino, a taky s dvojnásobnými cenami), pak po naučné stezce dolů do Podhradí, celkem malebné vesničky pod zříceninou hradu Starý Světlov (ten hodláme navštívit příští rok), kde bylo naším cílem malé ale milé dětské hřiště, po silnici jsme se vrátili z Podhradí do Pozlovic a na hotel.
Jako malou oslavu mých narozenin ( přesně je mám ve 13:30) jsme si na baru dopřáli kávu a zmrzlinu, dětem zmrzlinový pohár. Před večeří pak dnes již podruhé vířivku, zase jsme v ní, jako v poledne, hráli hru "Myslím si zvíře/věc/jídlo".
Po večeři jsme se dívali na "Technické divy světa: Most přes Korintský záliv", pak si děti přály jít ještě na poslední večerní koupání. U oblíbené komedie "Jak vytrhnout velrybě stoličku" málem usnuly, teď jim v jejich pokoji čte Pavla pohádku na dobrou noc.
No a poslední "celý den" našeho pobytu je za námi. (Původně jsem tuto větu napsal do příspěvku už včera, překlep, včerejší den byl samozřejmě předposlední, zítřejší už bude odjezdový.) Bylo to fajn, je mi z toho už teď nějak teskno.

pátek 27. února 2015

Luhačovický relax (IV.)

A už se nám pobyt v Luhačovicích pomalu chýlí ke konci.
Po příjemné snídani (děti nás zase nechaly spát cca do půl osmé) jsme se v deset vyhrabali na procházku kolem přehrady, pak si s dětmi hráli na pokoji, dopřáli si bazén a vířivku.
Děti jsme přesvědčili, že je třeba udělat něco z domácích úkolů, co je dostaly na prázdniny. A bude následovat večeře, večerníček, pak dětem jednou dovolím Simpsonovi, protože dokument Fenomén undergroundu zjevně není to, co by je bavilo, pak se podíváme na kus zpráv, dáme večerní koupání, a předposlední "celý den" našeho pobytu bude za námi.
Taky jsem dnes řešil něco záležitostí kolem SBD a kolem TD MIMI FORTUNAE...

čtvrtek 26. února 2015

Luhačovický relax (III.)

Dneska se mi nějak zavírají očka, tedy pár řádků a jít spát.
Po snídani jsme se "rozhoupali" a v deset vyrazili do Luhačovic - mírně foukal vítr a sem tam spadlo pár drobných kapek, ale zítra to má být ještě horší. Přes hráz a po červené k Augustiánskému domu, okrajem Pražské čtvrti, přes park a na kolonádu, zakoupil jsem jeden malý picí hrníček z porcelánu a Filípek se mnou popíjel teplou Vincentku, pak jsme si u pošty koupili po teplé oplatce, v drogérii vatové tyčinky na vytírání uší, vystoupali po žluté k pod vrch Solný k hotelu Ambra, u něhož je perfektní dětské hřiště, jež bylo naším cílem.


Objednal jsem v hotelu "horkého Francouze", děti dováděly.
Pak jsme se vydali zpět, kolem Aloisova pramene, zastavili se znovu u teplých oplatek, znovu popíjeli teplou Vincentku, a zvolna se vraceli Jurkovičovou alejí (už je to jen jméno, stromy jsou od podzima vykácené, v rámci rekonstrukce, jen nové nějak chybí, aby to byla zase alej doslova a do písmene) k přehradě a na hotel.
Teplá polévka do bříška, bazén, a pak odpočinek na pokoji.
Po večeři večerníček a dokument o potápění kdesi na Jukatánu, pak jsem vzal ještě děti na pravidelné večerní plavání a Pavla je po něm šla uspat. A asi tam i usnula...

středa 25. února 2015

Luhačovický relax (II.)

Jak to napsat relativně stručně a nic nevynechat?
Ráno děti sice vstaly už někdy před sedmou, ale pustily si televizi a dívaly se na Animáčka - k nám na pokoj přišla Léňa až o půl osmé.
Po bohaté snídani jsme si chvíli četli na pokoji, pak se vydali na procházku na venkovní posilovací stroje (okruh kolem Luhačovické přehrady /délka 3,4 km/), ale zahnala nás další z řady dešťových přeháněk. Na poledne jsme se přesunuli do bazénu, po hodině pak ještě třicet minut ve vířivé vaně. Pak studený oběd z vlastních zásob a relax v horizontální poloze.
Před večeří jsme ještě chvíli "honili míček" v tanečním sále, po večeři pak padli na postel (skvělé bramboráčky s brynzou, najedl jsem se tak, že se mi ani nechtělo hýbat), večerníček a dokument o Pompejích, večerní bazén (takže jsme dnes byli ve vodě cca 2 hodiny), a finále - uspat děti...

úterý 24. února 2015

Luhačovický relax (I.)

A zase v podstatě platí, že sotva jsem dopsal a publikoval jeden příspěvek, začínám pozvolna psát další:
Tak jako loni a v předchozích letech, zahajujeme zítřkem své "jarní prázdniny v Luhačovicích". V pondělí večer lze zkonstatovat, že máme v podstatě sbaleno a všichni se těšíme - děti před usnutím byly "dajaké rozjařené", jen ta předpověď počasí vypadá tentokrát poněkud neslavně, prý nás čekají samé plískanice, v pátek snad i déšť se sněhem. Ještě že lze celou dobu neopustit hotel, užívat si bazén a saunu, a k tomu biliár či stolní tenis.



Spal jsem v noci z pondělí na úterý celkem dobře, jen jsem usnul až kolem půlnoci. Ale ráno jsem byl celkem čilý už o půl osmé, v poklidu jsme dobalili a v deset vyjeli - odevzdal jsem cestou materiály na SBD, v Kroměříži jsme se chtěli projít zámeckou zahradou, ale byla zavřená pro údajné "špatné počasí" (vždyť bylo jen pod mrakem).
A pak jsme dojeli do Pozlovic (v poslední zatáčce před obcí na nás "vybafnul" náklaďák, zabírající skoro celou vozovku, ale nezpanikařil jsem) a chvíli hráli stolní tenis, bo jsme přijeli moc brzy a pokoje ještě nebyly nachystané.
No a že se některé věci mění a některé nemění, vezmu vyprávění jako obvykle v bodech:
  • Tentokrát máme dva pokoje, 200 a 201 (na čísle 200 jsem byl s dětmi sám v roce 2013).
  • Nejsem si jist co vše přesně, ale zase je v hotelu Adamantino pár věcí zrekonstruováno, minimálně prostor pro stolní tenis má novou podlahu, tímto detailem jsem si jist.
  • Některé věci se nemění, hotel má svá nejlepší léta za sebou, stará dřevěná okna, dráťák nade dveřmi... ale jak jsem psal loni, pravděpodobně pečlivá údržba zajišťuje, že prostě vše stále "klape". A co je důležité a stále platí, je tu milý a úslužný personál. A neméně důležité: WiFi funguje bez problémů, i když od minula změnili systém zabezpečení.
  • Skoro hodinu jsme strávili v bazénu, pak výtečná večeře, po níž jsme všici příjemně lenivě malátní... A tak se povalujeme u dokumentárního filmu "Královny savany - krásné a nezkrotné: Umění svádět".
    Pak už jen Filip chtěl, abychom si zašli ještě jednou zaplavat - Pavla s Lenkou odpadli jako mouchy do postýlky. První usnula Léňa. Pak Filípek, u něj Pavla. Do klávesnice tu momentálně ťukám zcela sám.

pondělí 23. února 2015

Lepší se to (II.)

A sotva jsem dopsal a publikoval jeden příspěvek, začínám pozvolna psát další:
Po nedělním obědě jsme si šli na chvíli dáchnout, přesněji řečeno číst v horizontální poloze.
Dlouho jsem to ale nevydržel - doprala pračka, domyla myčka nádobí, prosívali jsme mouku (hledaje, kde se nám doma stále berou moli), uklízeli jsme. A dosázel jsem brambory do kbelíků na balkóně, už je jich tam šest, i když ty poslední dvě sazenice nevypadaly moc slavně na rozdíl od prvních čtyř...
A neuvěřitelné: Navečer se Lenka chtěla sama učit!
A večer jsme roztáhli gauč a dívali se společně na film Pojedeme k moři (scénář a režie Jiří Mádl), no a nutno říct, že já si na závěr filmu utíral slzy dojetí. Emoce mne prostě zase dostaly! A že se dá takový film natočit kompletně na digitální zrcadlovku Nikon D4 zní poněkud neuvěřitelně...






V pondělí dopoledne jsme si hráli s dětmi (Filip si hrál spíš sám s počítačem, ale Lenička za námi nosila panenku a vtahovala nás do hry) a sbalili věci pro děti, odpoledne jsme zajeli nakoupit, pak sbalili sebe a věci společné, dokonce při tom i přerovnali domácí zásobu léků... A dvakrát se otočila pračka...
Prostě den v podstatě čistý relax, a přitom jsme udělali spoustu potřebného.
A až na detail, kdy Pavla ráno zkoušela kompletovat termosku, málem strhla závit, ak když jsem jí vysvětlil, co dělá špatně, zcela tupě začala stejnou hloupost dělat znovu s druhou termoskou... To jsou pak chvíle, kdy pochybuji o tom, zda mám skutečně rozumnou ženu :-(
Večer uspím děti čtením a zítra - zítra už nás čeká relax v Luhačovicích...

neděle 22. února 2015

Lepší se to

The Lord will guide you.
Bůh tě povede.
Iz 58,11
Snad to bude čím dál lepší, chci věřit, věřit, že mne Bůh povede, a též si "volím život, abych žil!" (podle Dt 30,19).
V sobotu ráno Pavla zašla na nákup, a potom babička do lékárny. Koupila Lence ovocný sladký lesk na rty (takže má dnes k svátku alespoň nějaký dáreček) a pro mne znovu GS Dormian Rapid, čaj Nervy a spánek od LEROSu a Persen.


Každopádně jsem se začal v průběhu dne lépe, ale ospalý. Však to Brančík říkal, že teď asi z toho šoku pár dní prospím...
Ale snědl jsem k obědu i trochu rýže s kuřetem a odpoledne se dokonce vydal na krátkou procházku do Sherwoodu k průlezkám. A příjemně jsme si s Pavlou popovídali.
A přesázel jsem do kbelíků první čtyři brambory, jak jsem o nich psal v článku Brambory na balkóně?, oni totiž za těch osm dní krásně obrazily, rozprostřely své kořínky do zeminy a vzhůru ční několik malých šlahounků. Jen jsem na noc dal ty kbelíky z balkónu do pokoje, k ránu by mohla být dost velká zima (i když jednotlivé předpovědní modely se značně rozcházejí).
Večer jsem pak četl dětem na usnutí z knížky Berta a Ufo.

Mimochodem, vzpomněl jsem si na NTAK (Nohavicovu Teorii Alkoholického Kopce) - a já na tom svém se asi právě zastavil těsně před vrcholem a nesmím jít touto cestou dál:


Vypadá to jako sranda, ale není to sranda. Kopec "K", na úpatí toho kopce stojí normální průměrný Čech. Chlastá jak duha a jde nahoru. Dokud jde nahoru, je všecko v absolutním pořádku. Kde je průšvih? Tento bod, vrcholek, Bod Zvratu, break point. Tady poté, finito, tam ti nepomůžou doktoři, tam ti nepomůžou psychologové, tam si nepomůžeš sám, prostě úplný konec. O co jde? Někdo chlastá celý život a nic se mu nestane. Proč? Protože ten jeho kopec - výška kopce V - je strašně vysoký. On prostě celý život popíjí a furt leze nahoru. Bohužel, nikdo z nás neví, jak ten kopec máme kdo vysoký... (Nezobrazilo se video? Klikni zde.)



A teď je neděle po poledni:
Dopoledne jsem si poslechl Zápisník zahraničních zpravodajů (spal jsem od půl jedenácté večer do půl deváté ráno, beze snů), nachystali jsme řízky, brambory a polévku (každý něco pomáhal), děti se pak byly v poledne před obědem vyvětrat na kolech.
A je mi už celkem dobře, nedělní poklidno...

sobota 21. února 2015

Trochu líp

Už je mi malinkato líp, ale nejsem dnes rodinu schopen odvézt do Luhačovic, to bych měl strach.
Ty babiččiny tobolky na spánek, GS Dormian Rapid, nějak fungovali. Usnul jsem po dvou tobolkách krátce po osmé, pak se ale budil v intervalech dlouhých cca hodinu až hodinu a půl, vždy si jen došel na záchod a lokl si čaje, někdy ve dvě si dal tobolku ještě jednu.


Ale ráno v pět už nemohl znovu zabrat, po hodině "bloudění po bytě" jsem zkusil po dalších dvou tobolkách znovu usnout, ale o půl sedmé se probudily děti a bylo po spánku.
Jsem teď sice utlumený, ale alespoň se neklepu, a chce se mi žít (na rozdíl od těch hrozných snů, dnešních nočních můr, v nichž se mi žít nechtělo).
Popřáli jsme Lence k svátku...
A já zkusím ten den nějak odžít, či spíš přežít. Ještě se i nechce umřít, život přece nekončí tím, že asi půjdu od armády z důvodu psychických problémů neslučujících se dle předpisů se službou v AČR...

pátek 20. února 2015

Pochmurno (III.)

V práci jsem měl dojem, že na mne "všechno padá" a nešlo mi to od ruky, klepal jsem se, dolehla na mne těžká deprese ze včerejší návštěvy Vojenské nemocnice.
Doma chodím jak mátoha, snažím se sice usmívat na děti, ale není to žádná sláva.
V osm si vezmu přírodní uspávadlo, tobolky si shodou okolností koupila má maminka, a zkusím se vzpamatovat zdravým (?) spánkem...

čtvrtek 19. února 2015

Pochmurno (II.)

Nějak smutno na duši trvá. A tak se mi nic psát vlastně nechce...
Sorry.


středa 18. února 2015

Pochmurno

Pochmurný den.
Nízká oblačnost, slunce nemožno spatřit od rána do večera.
A nějak smutno na duši.
Sorry.

úterý 17. února 2015

Krásné svítání

Ráno cestou do práce jsme sledovali krásné svítání, doplněné malinkým srpem "couvajícího" měsíce" (obrázek je jen ilustrativní, já to nejsem na mobil schopen krásně vyfotit).


A den naštěstí byl adekvátní tomuto krásnému začátku.
V práci pokračovalo školení firmy i.cz, ale že jsem včera usnul skutečně krátce po půl desáté, byl jsem dobře vyspalý, správně vnímající...
Odpoledne mne sice zlobil můj počítač, nějak neproběhly správně aktualizace Windows, z domova jsem se k němu ještě večer připojil přes VPN a rozběhl alespoň služby, které poskytuje pro vnitřní síť (aby mi zas ráno netelefonovali, proč nejede například docházka), a při té příležitosti doplnil tři prezentace na interní část webových stránek... Prostě práce i večer z domova.
Jinak byl domácí večer celkem klidný, Pavla čte dětem, já uklízím oblečení... A je třeba jít zase relativně zavčas spát!

pondělí 16. února 2015

Dokonale ospalej

Jsem dnes dokonale ospalej.
Po dlouhé době jsem musel vstávat do práce v 5:15.
Po obědě se mi na školení už zavíraly oči, byl jsem zralý "na sirky pod víčka".
Doma úkoly s Filípkem, trénovali jsme angličtinu... (Pavla dělala úkoly s Leničkou.)
A po osmé jsem děti uspal čtenou pohádkou, Lenička jako obvykle usnula ještě před koncem příběhu.
A teď půjdu spát já...

neděle 15. února 2015

Unaveni vodou

Nejen já, ale i Pavla a obě děti, jsme unaveni vodou.
Dopoledne si děti udělaly úkoly a dívali se na pohádku Princezna Lillifee a jednorožec.
Po obědě (všici se oblizovali, připravil jsem jednu z variant zeleninové polévky a vepřové v omáčce z patizonu, okořeněné zázvorem, příloha těstoviny) jsme odvezli na zahradu bioodpad, nakoupili v Kauflandu a víc než hodinu bláznili v bazénu na "kraváku".
Dom jsme dojeli totálně unaveni vodou, děti ještě chvíli luštili záhady inspektora Fouska, a pak jsem jim předčítal - Lenička usnula jako první, ani neslyšela konec příběhu.


sobota 14. února 2015

Chňapni čuníka

Děti dnes byly na celodenní soutěži v deskových hrách, pořádané "pionýrem".
Filip obsadil nějaké čestné páté místo ve své věkové kategorii, Lenka překvapivě místo třetí - takže donesla dom diplom a k tomu bezva stolní hru "Chňapni čuníka" (jinak k zakoupení například na planetě her).
Samozřejmě nás hned večer přemluvila, abychom si ji s ní zahráli - a musím uznat, že je to roztomilá hra, rozvíjející pozornost, postřeh a logické uvažování - a lze ji hrát v partě (do 5 hráčů), ale dokonce i sám jako solitér.


Už se těším, jak si hrou budeme zpříjemňovat pobyt v Luhačovicích, pokud nebude zrovna počasí přát pobytu venku...

pátek 13. února 2015

Brambory na balkóně?

Tak jsem dnes dal do tří plastových obdélníčkových misek (co v nich standardně pěstuji po dvou rostlinkách rajčat) naklíčit a zakořenit po dvou bramborách.
Nechal jsem se inspirovat textem z IKEA Family Live magazínu "Využijte modré tašky IKEA na vlastní výpěstky", který jsem četl cca před měsícem.


Uvidíme, jak to bude fungovat.
Teď v únoru jsem dal brambory v miskách k balkónovým dveřím na zem, tam svítí slunce, aby začaly vyrážet.
V polovině března je přesadím do kbelíků na balkóně, dle návodu, do pouhých 10 cm zeminy. Balkón je zasklený, bude sloužit jako skleník. Až povyrostou na 10–20 cm, přidám kompost a budu pravidelně zalévat.
Bude-li to fungovat, v půlce května budu sklízet první brambory.
Do kbelíků pak přijdou sazenice rajčat, tak jako loni (poslední jsem sklízel v prosinci!).
Jak říkám, uvidíme.


A že s tím pěstováním na balkóně nejsem zase tak moc extravagantní, prozrazuje například text Městské zahradničení: Pěstujte zeleninu na balkóně nebo parapetu

čtvrtek 12. února 2015

Zase doma

Pavla dříme u dětí, v posteli s novou matrací (Filípek už je moc velký na tu starou pružinovou), před chvílí jsem jim dočetl další příběh inspektora Fouska. Zase jsem doma!
Ráno jsem se s paní doktorkou domluvil na ukončení pobytu v nemocnici, v průběhu dopoledne jsem se sbalil a po obědě odjel domů.
Vybalil věci, uklidil nádobí z myčky (spoustu jej zase vrátil, nějak se mycí cyklus z neznámých důvodů nevydařil), pak babi dovedla děti, nachystali jsme na další den aktovky do školy, děti šly do pionýra, dorazila Pavla, provedli jsme výměnu matrace ve Filipově posteli (starou pružinovou za novou pěnovou s vrstvou z kokosového vlákna), po večeři vykoupali děti, které se samostatně vrátily z pionýra...
A teď jsem jim četl...
Jsem moc rád, že jsem zase doma!

středa 11. února 2015

Hrozně depresivní

Po návratu do nemocnice mi zdejší prostředí připadá hrozně depresivní...
Ráno jsem nachystal dětem svačinové boxíky, rozloučil se s dětmi a manželkou (vedla je do školy), po snídani se osprchoval a dochystal si doklady na SBD, zavezl je tam, a v jedenáct byl, dle dohody s primářem, vzorně zpátky "na trojce".
Odpoledne a večer mi tu v nemocnici připadají hrozně depresivní, po té, co jsem znovu ochutnal "život s rodinou", se mi tu v nemocnici déle setrvávat nechce. Doma to je sice náročnější, tady je klid (nepočítám-li to, že se tu chlapi večer o cosi pohádali u televize, až to vypadalo na bitku), ale klid až skoro "smrtelný". A já chci patřit zpátky do života.
A jak mi slíbila doktorka, zítra si o tom popovídáme...

úterý 10. února 2015

Strašně moc se chce žít

Uvědomil jsem si dnes, jak strašně moc se mi chce žít...
Dostal jsem třiadvaceti hodinovou vycházku - abych si nachystal dokumenty a zítra dopoledne je zanesl na SBD...
A zároveň jsem se doma oholil, ostříhal, uvařil rodině výtečnou večeři, upekl domácí chléb z hotové směsi, Rustikales Vollkornbrot, tedy Grafschafter z LIDLu z Rakouska, četl dětem před spaním. No prostě to ještě jednou zopakuji, uvědomil jsem si dnes, jak strašně moc se mi chce žít, byť to byl náročný, nikoliv poklidným tempem jdoucí večer...
Poklidným tempem jdou dny v nemocnici, reálný život je jiný, rychlejší, pestřejší. Ale stojí za to jej žít. Alespoň teď to vím na 100%!

pondělí 9. února 2015

Skleníky, posilovna, Pratchett

Začínám si na pobyt v nemocnici zvykat, a to mne tak trochu děsí. Protože venku mne čeká zase reálný život, a nezbývá než doufat, že alespoň v práci bude bez katastrofálních změn. S divadlem jsem se napůl rozloučil a dohodl se na přechodu na minimální aktivity, s Pavlou jsme si dost věcí ujasnili (otázka je, jak budou fungovat v praxi), no a na práci pro VS Strnadova nehodlám nic měnit, zatím.
Spolupacient z pokoje mne dopoledne uvedl do prostředí ústavních skleníků, odpoledne jsem si jako obvykle zašel do posilovny, byť jen protáhnout se, pak dočetl dalšího Pratchetta (Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci), hrál si s počítačem i malinko pracoval...
A večer pustil tři písničky od Michala Tučného pro osazenstvo pokoje: Báječnou ženskou (tomu, kterému říkám Janko), Koukám, jak celá země vstává (má oblíbená) a Prodavače (Vaškovi); čtvrtý z pokoje nechtěl nic.

neděle 8. února 2015

Hodně proměnlivo

Počasí za oknem nemocničního pokoje dnes bylo hodně proměnlivé - chvíli svítilo slunko, chvíli byla chumelenice označovaná jako bílá tma.
A tak jsme nakonec odvolali návštěvu Pavly s Leničkou i návštěvu babičky. A Pavle poradil, ať děti vezme s bobami na vinohradský kopec, pak mi telefonicky referovali, že to parádně jezdilo.
Strávil jsem den s knihou, s počítačem, chvíli byl v kapli, povídal si tu o množení růží a pěstování rajčat a všeho možného se spolupacientem...
A ve správách ČRo se pak dočetl o těch dvou velkých havárkách:
Na 117. kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu došlo k hromadné nehodě několika desítek nákladních a osobních aut. Na místě bylo 19 zraněných osob. Havárie se stala ze zatím nezjištěných příčin mezi sjezdem na Velký Beranov a na Jihlavu. Na místě zasahovala záchranná služba, policie i hasiči...
Hromadná nehoda čtyř kamionů a zhruba 50 dalších vozů na 17. kilometru silnice R1 zablokovala na více než pět hodin Pražský okruh ve směru na letiště. Policisté kvůli havárii také na několik hodin uzavřeli nájezd z dálnice D1 na okruh, krátce byl také uzavřen Lochkovský tunel. Záchranáři na místě kolize ošetřili šest lehce zraněných lidí. V rámci hromadné havárie se stala postupně celá řada menších nehod.

sobota 7. února 2015

Na mši

Chvalte Hospodina, nebo dobré jest zpívati žalmy Bohu našemu, nebo rozkošné jest, a ozdobná jest chvála.
...
Kterýž uzdravuje skroušené srdcem, a uvazuje bolesti jejich.
Byl jsem dnes v kapli na mši. Pamatuji si z ní výše zmíněný úryvek Žalmu 147 a jeden krásný příměr:
Ptají se vnoučci babičky, proč chodí do kostela, když si stejně ze mše nic nepamatuje.
Babička pošle vnuka pro cedník a řekne mu, aby jej naplnil vodou.
Vnuk přinese cedník a říká: "Všechna voda přece z cedníku vytekla."
A babička odpovídá: "Ano, ale sáhni si, vnitřek cedníku je mokrý..."

A teď večer se tu, a já chvilkami taky, chlapi dívali na 2012: Poslední proroctví, velkofilm o katastrofě, o které naštěstí víme, že nepřišla.
Jen rýpavě dodám vzhledem k současnému stavu světa: Skutečně naštěstí?
Nevím...

pátek 6. února 2015

Bez návštěv?

Začněmež citátem ze zpráv ČRo:
Chřipková epidemie zasáhla celou ČR, na kontě má dvě úmrtí
Chřipková epidemie, která zasáhla už všechny kraje ČR, má na kontě tento týden dvě úmrtí, v Praze a Jihočeském kraji, obě u starších pacientů s jinou chronickou nemocí. ... Hygienici hodnotí stav jako postupující plošnou epidemii, nemocnice a sociální ústavy v nejvíce zasažených regionech zakázaly návštěvy.

Takže i já, jsa v nemocnici, oficiálně nemohu přijímat návštěvy. Naštěstí jsem na tzv. otevřeném oddělení, takže se mohu obléci a jít se projít do nemocničního parku.
A nebo taky vyjít ven vchodem pro zaměstnance a mimo areál nemocnice se potkávat s Pavlou, zatím tak činím vlastně skoro každý den.
A zítra se tak chci i setkat s celou rodinou, Pavlou a oběma dětmi...

Jinak jsou dny v nemocnici dlouhé...
Hodně čtu, knížky i web, hodně přemýšlím, o proměnách života (vira.cz : Lze svůj život změnit?), o víře vůbec (vira.cz : 10 rad papeže Františka pro dobrý život), o tom, co bude dál...

čtvrtek 5. února 2015

Prázdno

Dnes mám v sobě jakési prázdno.
Pochopil jsem, že se tu ve zdejší komunitě vytváří různé podivné vztahy, kterým jaksi zatím nemám šanci porozumět.
Že jsou tu někteří lidé paranoidní ("na Bratislavské musíš mít zašité kapsy, aby tě neokradli"), sobečtí (sám si nalije první a hodně hustou polévku a ostatní u stolu okřikuje, ať si moc polévky nenalévají, aby zbylo na další, byť je zpravidla polévky dost), mírumilovní (až stoičtí, zasaženi budhismem a podobnými spiritualitami, takže venku reálně nepoužitelní)...
A že své manželce nemohu ani nadále věřit, že další soužití bude reálně fungovat, zase se některé věci dozvídám až po několika dnech; a marně se slibuje, že příště se bude komunikovat ihned...
A tak z toho mám v duši nepříjemné prázdno a smutek!

Ale ať to nekončí tak negativně:
  • přestal jsem dostávat "ten paták" Rivotril 0,5 mg;
  • začal jsem tu chodit do posilovny, abych unavil tělo - ale stejně ještě nespím a za chvíli bude půlnoc :-o

středa 4. února 2015

Práce i odpočinek

Dnes jsem kombinoval práci i odpočinek.
Dopoledne jsem se "lognul" do práce na svůj počítač a provedl úpravy, na nichž jsem se se šéfem domluvil - pracuji a přitom se "válím na nemocniční posteli".
A odpoledne jsem se nechal pohltit knihou Vyprávění o nomech ze série Terryho Pratchetta, konkrétně povídáním "Velká jízda". Ostatně, brzy k ní bude pár poznámek na webu Čtenářský deník (v němž zjevně chybí zápisy, od července 2014 jsem určitě něco četl, jen si vzpomenout co).

úterý 3. února 2015

Potřebuji vytrvalost

You need to persevere.
Potřebujete vytrvalost.
Židům 10,36
Odpusťě, že zase začínám citátem z bible. Hledám útěchu a naději... Všude kolem sebe...
Tu první noc jsem se probudil kolem půlnoci a už znovu nezabral. Čistil jsem mailovou schránku, četl (už se mi písmenka nemíhala před očima jako v neděli večer), psal SMSky Pavle o všem, co mne napadlo (doufám, že měla daný mobil na ticho).
Venku jsem zahlédl kunu, moc ji to v tom mrazu nezávidím, mně stačilo, jak jsem mrazivým ránem kráčel v neděli ráno ze záchytky domů (sorry, upřímně to prostě musím vše doznat, snad mi to pomůže a nikomu neublíží; třeba se někdo z mého příběhu poučí, taky to tak bude k něčemu dobře!).
Nad ránem mi začal pískat mobil v 5:15, jeden z budíků jsem včera zapomněl vypnout. Stává se. Naštěstí jsem byl zrovna na toaletě :-o
U snídaně jsem zjistil, že mi nasadili nový "paták", Rivotril 0,5 mg, že prý je to běžná medikace pro ty, co si zahrávali s prášky a se životem. Dostal jsem ho ráno, v poledne i večer (další den ráno už ne!)
Při dopoledním pohovoru mne pak lékařka, původem ze Slovenska, ohodnotila slovy něco ve smyslu "workholik, co se pod vlivem stresu rozhodl řešit to alkoholem a prášky". Ne nadarmo mám v mobilu jako připomínku písničku "pořád makáme, nic z toho nemáme..."
Odpoledne uteklo ani nevím jak, no a nezbývá mi než doufat, že do půlnoci usnu a budu tentokrát spát až do rána.


obrázkem to trochu odlehčeme...


Spal jsem do rána do šesti, zašel se osprchovat, po snídani četl všechno možné...

A aby to nebylo moc dlouhé povídání naráz, toť k pondělku a úternímu ránu vše, zahájím další příspěvek.

pondělí 2. února 2015

Nezatvrzujte svá srdce

Do not harden your hearts.
Nezatvrzujte svá srdce.
Žalmy 95,8
Vím, to co se stalo, nejde odestát, lze jen odpustit a začít znovu. Úřady asi neodpustí, od toho jsou to úřady, ale snad mi odpustí lidé, kterým jsem ublížil.
Takže upřímně, co že se to stalo? S manželkou jsme se v sobotu pohádali, pak jsem toho vypil, ani nevím kolik, skončil jsem na záchytce. A ráno jsem se vrátil do prázdného bytu, ač rozum varoval, nechtělo se mi žít, jen spát, a tak jsem do sebe naházel prášky (sedativa a jiná uspávadla), zapil je rumem - a kupodivu jsem se odpoledne zase probudil... A nechal se dobrovolně hospitalizovat v Psychiatrické nemocnici v Černovicích, "na trojce", otevřeném oddělení.
Působící sedativa ještě včera večer zcela neodzněla, takže večer jsem usnul skoro hned, ale někdy po půlnoci se probudil a nemohu dál spát.
Nejprve jsem zkoušel číst. Neusnul.
Zkouším se z toho vypsat... Ale oči se stále nezavírají...

neděle 1. února 2015

Jak jsem skončil...

...nemám odvahu se o tom víc rozepisovat - ale skončil jsem, zhroutila se ta léta budovaná stavba - a já jsem na Huskově, na "třetím oddělení", tzv. otevřeném...
Jasně že z toho plyne zejména konec mé vojenské kariéry... A jedné životní etapy...
Víc snad zítra, do práce to tímto zatím jen náznakem vzkazuji...