Směska situací

Takže tu máme dnešní směsku situací, které nám tak trochu asi ovlivní další část prázdnin.

---

• Filípek nám střídavě hicuje a pospává. Po Nurofenu mu vždy teplota klesne, ale pak během dalších šesti hodin vzroste zase až nad třicet devět. A v krku má cosi jako čepy, takže to začíná vypadat na angínu jako vyšitou. Pavla s ním zítra zajde k doktorce a já pak asi převezmu "službu", tedy OČR.
  Situaci jsem od rána sledoval po telefonu (děti hlídala tento týden babička a má toho už tak nějak lehce dost), a teď večer si jsem uvedeným stavem v podstatě jistý.
• V práci jsem byl veřejně pochválen za kvalitu a postupné rozšiřování našeho webu (a jak to okomentoval jeden kolega, po pochvale lze očekávat pro změnu nějaké pokárání).
• A pak jsem šíleně dlouho a pečlivě upravoval databáze a křížové odkazy - zítra nám přijdou noví lidé a systém na ně musí reagovat.
• Lenička má navíc nově na prstu zánět (jako míval na jaře Filípek), takže budeme za chvíli mazat "betadinkou"...
• A jinak jsem skoro celé odpoledne a podvečer pomalu ale jistě uklízel tu spoustu věcí, co se mi doma nahromadily, nachystal si na další den nový batoh a novou tašku - prostě aby se prvního srpna dalo začít trochu nově :-)

Plány se mění

Ještě ráno cestou do práce jsem si plánoval, že dnes budu psát o Zelené vlně. Ráno jsem totiž z D1 podával hlášení, a když jsem o čtvrt hodiny později v kanceláři zapnul rádio, už jsem se z něj slyšel...

---

Jenže den pak nabral jiný (ne)spád.
Nejen já, ale i Pavla a pár dalších lidí si stěžovalo na šílenou únavu.
Pak mi volala babička, že Filipovi "vylétla" horečka a leží doma jako "mrtvolka".
Doma jsme si v podvečer šli všici chvíli odpočinout do "velké postele", Leničku to hned přestalo bavit, zato já usnul jak špalek.
A teď zalezu spát zase, cosi mne škrabe na průduškách, tak dumám, která z těch předchozích propocených nocí byla ještě o dusnu a která už o boji těla s nějakou infekcí, co si ji tu doma asi navzájem předáváme :-o

Spala jsem u tatínka

"Spala jsem u tatínka," chlubila se ráno Lenička mamince.

---

Jenže tatínek z toho zas až tak nadšený nebyl, když mu dceruška kdesi nad ránem, ještě za tmy, hupsla do postýlky. Poněkud hodně s sebou "šila", takže jsem se nedospal a zíval celý den.

---

No a teď večer?
Tatínek polospí, děti se dívají na Old Shatterhanda (úvod toho filmu ve mně evokoval situaci v Izraeli a Pásmu Gazy - tam taky jistí lidé nechtějí mír, a umírají mnozí na jedné i druhé straně), Pavla žehlí...
A já dříve nebo později usnu...

Host Radiožurnálu

Dopoledne jsem mezi prací i stihl semo tamo poslouchat pořad Host Radiožurnálu, a tak jsem malinko pochytil z rozhovoru s Miroslavem Kemelem...

---

Více zde: Miroslav Kemel: Karikatury stárnou. Musel jsem překreslit Klause i Zemana
A teď jsem si z jeho stránek vypůjčil pár bezva vtípků, "nechte se inspirovat, nechte se pobavit, jen nějakých sáhodlouhých závěrů o tom výběru, prosím, nečiňte...":

---

---

---

---

---

---

---

Lenka má úpal

Tak si Lenička přivezla z tábora úpal.

---

Od rána je malátná, před polednem jí vyskočila teplota nad osmatřicet. Po poledni usnula po nurofenu, pak byla relativně čilá (a usnula pro změnu maminka), ale teď večer se stav zase zhoršil.
Navíc se, potvůrka, přiznala, že ne vždy měla na táboře na hlavě poctivě kšiltovku.
No a dnešní dusné počasí, které ostatně zmáhalo všechny členy domácnosti (krom drobných domácích prací jsem neudělal zhola nic), tomu nijak moc nepřispělo...
Uvidíme, co přinesou další dny.

---

Odkazy:

• Poznáte úžeh od úpalu? (ordinace.cz)
• Úpal a úžeh (prvni-pomoc.com)
• Úpal a úžeh (vitalia.cz)

Bylo toho moc

Bylo toho dnes na mne nějak moc.

---

Dopoledne zahrada a velký nákup v OKAY.
Odpoledne dorazila "koťata" z tábora. Je jich najednou plný byt, jen Lenka je jakási plačtivka a tulivka.
Praní, vyprávění, smích i pláč, děti jsou hlasité a k večeru už z toho bolí hlava mne i Pavlu.
A tak jsem rád, že jsem před chvilkou uspal Lenku a můžu sám do hajan.
Jak říkám, bylo toho na mne dnes nějak moc.

Pět z dvaatřiceti

Tak už mi chybí pět z dvaatřiceti zubů.

---

Absolvoval jsem dnes extrakci, mám v dásni dva stehy.
Doma jsem usnul, "pod práškama", teď taky polospím, vzal jsem si předepsané antibiotikum, do hodiny si vezmu prášek na spaní a pokračovat "v životě" budu zítra...
:-O

Trošku jsme zestárli, lásko

Hraje nám tu: FOLK TEAM, 1989, PANTON

---

Z počítače, ale někde to album mám na staré dobré LP desce...

...
Do ticha tiká jen chroustání sklerózy
Tučnění zalité večerní lampou
...
Trošku jsme zestárli, lásko
Už nám to nejde tak jak dřív
...
Týdny jsou delší a pokoj menší
Zrcadla čím dál bezcitnější
...

---

Sedla na nás nostalgie...

Bouřky i na duši?

Tak nevím, máme tu bouřky, nejen ty, co přináší "počasí", ale i jakési na mé duši.

---

Dnes odpoledne se přes Vyškov přehnala silná bouřka. Nahoře na "Kozině" jsme sledovali silný liják, okapy a odtoky nestíhaly, a navíc byl uvozen asi dvouminutovou kanonádou, kroupami o velikosti cca 0,5 cm.

---

(ilustrativní foto)

---

A ty bouřky na mé duši?
Možná není bouřka to správné slovo, spíš mám "uvnitř" stále bouřkové mraky, nějak dusno a zataženo, nestíhám, spousta věcí se musí odkládat... A nedělá mi to samozřejmě dobře, cítím se na konci dne zase unavený, až vyčerpaný...
Zajímavé je o, že si na podobný stav stěžuje čím dál víc lidí kolem mne; aniž bych s tématem začal, přesně totéž mi odpoledne před odchodem na divadelní trénink (a ten sám o sobě byl taky pěkný očistec) vyprávěla Pavla, a jí si obdobně stěžovala kolegyně v práci, a taky mi to povídal...

Spááát

Když se člověk časně nad ránem probudí, bo mu stávkují útroby,
když se po týdnu vrátí do práce a práce se nedaří,
když vedra poleví jen minimálně, a vlastně je sice o pár stupňů méně, ale neuvěřitelné dusno,
to pak je nejlepší zavčas zalézt do postele a zkusit, zda další den nebude lepší.

---

A to jdu právě udělat!
Spááát!

Nedávám

Dneska to prostě nedávám.

---

Dopoledne jsem odvezl (v tom hicu) děti na tábor, pak se vrátil zpět. Cesta po E50 byla únavná a úmorná. Navíc, google tentokrá selhal. To co prezentoval jako cestu v obci Buchlovice-Trnávky, byla nesjízdná polňačka, vhodná tak maximálně pro traktor.
Teď večer sice zapršelo (před bouřkou jsem stihl vyzvednout z opravny Filípkovo kolo), ale já se cítím jak přejetý parním válcem a hodlám se za chvilinku schovat pod peřinu a pořádně se vyspat...

(Ne)dovolená

Dnešní den byl dovolenkový a nedovolenkový zároveň.

---

Dovolenkový proto, že ještě stále mám dovolenou, včetně zítřka, ale zítra je mým hlavním úkolem odvézt děti na tábor. Ne ten tábor ostatní děti totiž odjely už v sobotu, ale my nechtěli narušit naši dovolenou, a tak jsem dětem slíbil, že je po dnešním návratu z Bítova zítra na tábor dovezu.

---

A "nedovolenkovost"? Mno, dopoledne pro mne znamenalo odřídit vůz z Bítova do Brna (šlo to jako po másle, kopilot Lenka vedle mne kdesi u Znojma usnul). A odpoledne znamenalo 2x "otočit" pračku, nachystat dětem vybavení na tábor (děti hlídala babička, u níž jsme se stavili na oběd), uklízet a uklízet. A zatím to nikde není vidět.
:-(

Čarodějky s.r.o.

Večer nás čekají Čarodějky s.r.o. a jejich večerní prohlídka hradu Cornštějn se strašidly.

---

---

---

Děti jsou natěšené...

Dopoledne jsme obešli Horku, odpoledne chvíli lenošili, pak se přesunuli na pláž pod Svijanskou osvěžovnu, já dočetl Červenku. CO taky jiného v tom vedru, které panuje, má člověk dělat.

A doplněno před publikováním příspěvku pozdě večer:
Večerní prohlídka na Cornštejně, v podání Čarodějek s.r.o., se strašidly, bylo povedené pásmo skorem divadelních skečí, jen naše Lenička se poněkud hodně bála. Provázely nás Lenóra a Michal (Lenóra nám byla hlavní průvodkyní, proto jsem u tohoto páru užil tvrdé y), z čarodějek pak, nepletu-li se, nepředstavovaly se, hrála bezva čerta Mračena.
Pod pergolu chytat signál Internetu jsem už šel sám, děti uspala Pavla, ale má obavu, že by se snad Leničce mohly zdát strašidelné sny...

Trumpetista, Windübel a žlutý patizon

Ráno jsme vyrazili původně na malý výlet, na skálu, co z ní už od roku 1972 zdejší rodák troubí na trubku "večerku" pro Bítovskou zátoku. Jenže pak jsme putovali dál kolem Rumburaka až na zahradu se zvířaty na "Windübelu".

---

V zahradě na "Windübelu" děti jako obvykle krmily zvířátka, tulily se ke králíčkům, já našel dokonce kůzle, které se dalo vzít do náruče a nechalo se drbat za ušima...
Tím jsme vlastně neplánovaně splnili, co jsme dětem slíbili, takže teď nás čeká jen zítra večerní prohlídka Cornštejnu s čarodějnicemi...
Odpoledne děti hledaly "Dýňáčkův poklad", poslední to organizovaný program, pak jsme si zašli na zmrzku (pistáciovou!, sice nebyla jako ta v Itálii, ale chutnala). Dusné odpoledne, chvíli i sprchlo.Po večeři procházka podél zátoky a pak večer pod pergolou - grilujeme patizon...
Už nám ta dovolenková pohoda v neděli skončí.

Státní hrad Bítov

Dopoledne jsme vyrazili na "organizovaný" výlet na hrad Bítov. To slovíčko "organizovaný" jest dáno do uvozovek, neb organizovanost spočívala v tom, že z kempu jsme vyšli tři rodiny a "sportovní referentka" společně... Dál už to ale nijak organizované nebylo.

---

S dětmi jsme zvolili "VSTUP DO HRADU - okruh IV., bez průvodce", tedy jen prohlídku nádvoří, novogotické kaple (jen se nahlíží od zamřížovaného vstupu), hradní zahrady barona Jiřího Haase, prohlídku příšer na téma "Erbovní bestie" v prostorách sklepení bývalého pivovaru (už jsem viděl loni, takže jsem si četl venku na lavičce) - postavy v erbech používaných mýtických příšer jako Pegas, draci, Kentaur, bazilišci a další, jsou doplněné zvukovou kulisou.
Pak nás déšť zahnal se na chvíli schovat pod slunečníky, co chvíli sloužily jako deštníky. Pak jsme se prošli k hradní studánce, k mohyle, a kolem "Červené kapličky" se vrátili zpět do Bítovské zátoky.
Odpoledne jsem na chvíli usnul, děti se zúčastnily sportovního odpoledne...
Pak nám zhruba ve čtyři odpoledne příroda předvedla, že ne celou dovolenou musíme mít krásné počasí: předvedlo nám cca 20 minut intenzivního deště, takže jsme museli "odhoukat" naplánované tenisové hřiště, po večeři pak pro déšť i večerní procházku.
Večer pak pod pergolou, s kukuřičnými klasy... Teď už tu ponocuji sám, děti šly s Pavlou spát.

Bítovská pohoda

Máme tu "bítovskou pohodu".

---

V úterý dopoledne jsme konečně (to "konečně" je s ohledem na to, že jsme na tomto místě na dovolené, jak jsme to počítali, zaručeně minimálně po čtvrté) došli na hrad Cornštejn. Pravda, prohlídku jsme zamítli s odkazem na plán zúčastnit se té sobotní, večerní, se strašidly. Ale vylezli jsme na hradní předsunutou věž, sešli pak po silnici dolů k přehradě a zpět po cestě kolem přehrady do kempu. Děti ani moc neprotestovaly, hlavně proto, že jsme šli dvě rodiny po hromadě. Filip s Lenkou tu už mají kamarády Štěpánku a Jirku.
Odpoledne šli děti na střeleckou soutěž - a Filip kupodivu se čtyřmi dalšími kluky musel absolvovat rozstřel o druhé místo, a tak odešel s bramborovou medailí.
Večer jsme šli na procházku (zase obě rodiny) k půjčovně elektrolodí, cestou zpět děti trojčily, a pak padly do postele.
Před usnutím jsem zjistil, že mne definitivně opustil mobilní telefon Ericson, co je v něm jedna stará SIMka, mající mimo jiné za úkol "čekovat" zprávy na služebním mailu - asi se do něj budu muset občas podívat přímo na počítači, jenže k Internetu se tu loguju jen málokdy. WiFina VZ Bítov je s mizerným dosahem, a WiFina kempu Bítov má zase mizernou kvalitu a kolikrát vypadne během prvních pár vteřin připojení.
Dnes dopoledne byl náplní tenis a koupání v přehradě, odpoledne jsme pak jeli lodí na hráz Vranovské přehrady, prošli se k oblíbené "pirátské lodi" a pluli zase zpět. Takové milé dovolenkové odpoledne.
A teď večer? Opékání, soutěž ve zpěvu, ... Naše děti soutěž nastartovaly, teď už tancují, já zatím griluji...

Profesionální voják není žoldák

Dovolím si malou úvahu, k níž mne inspiroval mediální humbuk, který se objevil ve spojitosti se smrtí několika českých profesionálních vojáků v Afganistánu.

---

Nezadržitelná chuť říkat lidem nepříjemné věci také naráží na nezadržitelnou chuť člověka reagovat na nepříjemné věci (bez ohledu na to, zda na nich něco je, nebo ne) tím, že se smrtelně urazí. Dialog těch, kteří jsou vedeni neodolatelným pudem říkat lidem nepříjemné věci, s těmi, kteří jsou připraveni se při nejbližší příležitosti co nejvíc urazit, pak připomíná rozhovor hluchoněmých a vede k tomu, že se ve společnosti šíří plíživá epidemie hrubosti a nenávisti.
O vyhrocenou situaci se tentokrát postaral Miroslav Macek v souvislosti s našimi vojáky, kteří padli v Afghánistánu. Napsal mj.: „Pořád nerozumím tomu, co je hrdinského na tom být žoldákem. Ten má pochopitelně poslouchat i ty rozkazy, se kterými vnitřně nesouhlasí, a musí se účastnit bitev a válek, které jsou (jako většina těch minulých, současných a budoucích) zcela nesmyslné a nic neřešící. Riziko, že přitom může být zmrzačen nebo zemře, si je dobře vědom. Za to je opřede též placen. Má navíc na vybranou: může se kdykoli žoldu vzdát a jít dělat nějakou méně rizikovou práci.“
Je tu otázka, co je to žoldák. Za prvé, je to ten, kdo za svou službu v armádě dostává peníze. Za druhé, je to nadávka, a pan Macek jako všichni, co vládnou češtinou, to dobře ví.
Všechny armády, co jich kdy na světě bylo, stály na těch, co byli za svou službu v nich placeni. Profesionální vojáky na odpovědných místech měly i armády obou posledních světových válek. Nevím, proč by bylo třeba se kvůli tomu, že jsou za svou práci placeni, dívat skrze prsty zrovna na ně a ne rovnou na všechny, co jsou za svou práci placeni.
...
A úplně na závěr ještě maličkost: každá problematizace, každá nepříjemná výtka má svůj čas. Vykládat, že je žoldák, o někom, kdo se zrovna vrací domu v rakvi, mi připadá jako projev jistého buranství.
Děkuji panu Bohumilu Doležalovi, že se ve své glose (otiskl mimo jiné NP) snaží alespoň částečně napravit to mediální zvěrstvo, ale osobně si myslím, že je třeba jít ještě dál a jasně rozlišovat:

• Profesionální voják v klasickém významu je občan své země, který slouží v armádě své země, bere za to plat od své země a hájí zájmy své země. Je to profesionální voják profesionální armády. Tečka.
• Proti tomu žoldák (žoldéř) je voják (bojovník), který se nechá najmout kýmkoliv do jakékoliv (polo)vojenské organizace a bojovat za zájmy jejího zřizovatele. A to za žold, za peníze. Žoldák tedy není profesionální voják, neb ten je příslušníkem profesionální armády své země (malinko z tohoto vybočuje cizinecká legie ve Francii, ale to je speciální kapitola).

Takže: své žoldáky mají drogový mafiáni kdesi v Jižní Americe, ale ne Armáda České republiky, ta má své profesionály!
Ti, kdo zaměňují označení "profesionální voják" a "žoldák" tak činí s vědomím, že chtějí ublížit. Nic víc v tom není. To totiž nejsou synonyma!

Vracíme se na známé místo

Tak jako loni, předloni či před-předloni, zase se vracíme na týden na Bítov.

---

Pravda, vyrazili jsme z Brna málem v poledne, ale cesta do Bítovské zátoky trvá naštěstí jen půl druhé hodiny...
Takže klasika prvního dne:

• ubytovat se,
• naobědvat se,
• "zkontrolovat" hřiště, tenisové stoly...
• v zátoce jsme zjistili, že vody je snad o metr méně než obvykle a Filip tedy zátoku přejde celou,
• po dobré večeři už děti "odkvačily" za nově nalezeným kamarády,
• já si s Pavlou dal dva sety stolního tenisu (s výsledky 21:13 a 17:21),
• večer pod pergolou s opékáním špekáčků...

Možná se někdo diví, jak můžeme jezdit na totéž místo zas a znovu - jenže tohle je ten týden dovolené, kdy se nemusím skoro o nic starat, vše je zajištěno, vše tak nějak samo funguje... Prostě bezstarostný týden...

Česneku navzdory

Ukradenému česneku navzdory, vydali jsme se dnes ráno zase na zahrádku.

---

Pravda, naše "ráno" znamenalo, že jsme vyrazili až v jedenáct - jednak děti se mnou ve velké posteli spaly až málem do osmi, jednak nám strašně dlouho trvali přípravy.
Jeli jsme autem, bo jsme vezli novou sadbu.
Děti vyplely políčko po (ukradeném) česneku, já jej poryl a nasázeli jsme tam pět sazenic melounu, dosud předpěstovávaných (dva měsíce, dle agrotechnické lhůty sázen v květnu) na balkóně.
Pavla rozsázela červenou řepu, nachystali jsme (víceméně já, ale děti mi trochu pomáhaly) záhon pro další hrášek...
A grilovali, klobásu, špekáčky a patizony. Mňam!
A když jsem zaléval, nahé děti spokojeně běhaly před zahradní hadicí :-)

Ukradený česnek

Tak jsme dnes po poledni dorazili na zahrádku...

---

Procházíme tu naši "malou polnost", díváme se, jak nám vše za ty tři týdny povyrostlo a - a najednou jsem si všiml, že něco chybí: někdo nám sklidil česnek!
Záhon je "vybílený"!

---

I ptáme se sousedů, soused povídá, že ten česnek tam ještě ve čtvrtek byl, je si jist, viděl ho, když nám zalíval rajčata... A sousedka z druhé strany povídá, že jim se přesně totéž (někdo jim ze záhonu ukradl všechen česnek a cibuli) stalo loni...
Řekněme si to upřímně, práce nám dnes na zahradě vůbec nešla od ruky, ukradený česnek znamenal nemilé zklamání...

---

Ale přece jen teď večer už onen smutek odezněl, a zítra se hned zrána chystáme znovu na zahradu...

Spací

Musím se omluvit svým laskavým čtenářům:

---

Dnes odpoledne jsem dojel dom, totálně unavený, přišla má žena Pavla, navrhl jsem jí, že si půjdeme na chvíli lehnout do postele, lehl jsem si, a v ten okamžik usnul...
A teď řeším spinkání dětí...
Takže je to pro mne spinkací odpoledne a večer...

Smutek a stres

Začetl jsem se do povídání "Proč duše potřebuje smutek", jehož autorkou je MUDr. Andrea Platznerová.

---

Není to tak doslova, že by ten článek vyjadřoval mé dnešní rozpoložení, že by charakterizoval mé pocity.
Ale jedno jest pravda. Jak jsem se dnes mořil s obnovou svého počítače, kterýžto na rozdíl od ostatních není (zatím) jen běžnou pracovní stanicí, neboť na němž běží některé webové služby vnitřní sítě, chvílemi jsem propadal úzkosti a obavám, že se to řádně nepodaří, a měl z toho "psychicky podmíněné tělesné potíže" (sevřený žaludek).
Aneb, moc si to beru :-o
Pravda, na konci pracovního dne jsem dom odjížděl s vědomím, že to stále není ono - ale pak jsem večer při telefonátu s kolegou díky jedné jeho vhodně položené otázce na 99% pochopil "kde je zakopaný pes". Škoda jen, že se ta myšlenka dá ověřit až ráno.
I strávil jsem zbytek večera doma drobnostmi, které domácnost potřebuje, a taky jsem si po dlouhé době našel čas a poupravil "tělní porosty", stříbro prokvétající v mé kštici a vousech není při podobě ježka tak nápadné...
):-o

Ospalý den

Po dovolené, na níž jsem si zvykl vstávat po osmé, bylo dnešní ráno utrpením.

---

Abych si snad dal do očí sirky, aby se mi očka nezavírala.
A tak jsem každému na potkání říkal, že dovolená byla sice fajn, ale teď že jsem jen "vyoraná myška".
Tolik očekávané ochlazení navíc při mé nedospalosti znamená, že se mi zdá stále nepříjemné chladno. Pod tričko jsem si musel vzít nátělník.
V práci mne navíc čekal nefunkční počítač (a není funkční doteď, potvora!). A některé věci jsou navíc jinak, než tomu bylo před 12 dny, kdy jsem byl v kanceláři naposled... Aneb, jak zaznělo ve filmu Pelíšky: "To jsou změny, co?"
A pusa se mi stále otvírá a zívám, celý den...
Jak zvládnu večerní divadelní zkoušku, to netuším...

Nová pyžámka

Bude se nám dnes (doufám, horko pomalu polevuje, byť nespadla ani kapka) krásně spát.

---

Po pravidelné návštěvě Vojenské nemocnice Brno jsem se totiž stavil v LIDLu a všem členům domácnosti koupil nová pyžámka, Pavle bílé s květovanými kraťásky (odkaz zde), sobě červené s kostečkovanými kraťásky (odkaz zde), Lence a Filipovi značkové (Hello Kitty a Spiderman).
Promiňte, že tu dělám zcela bezplatnou reklamu LIDLu, ale já tam rád nakupuji. I když: ještě raději nakupuji v LIDLu v Rakousku či Německu, zdá se mi, že tam za nižší ceny kupuji kvalitnější zboží (směsi do domácí pekárny, ingredience do myčky nádobí a další).
To abych nebyl jen "pozitivní reklamou".

Zvládli jsme to

Ještě ráno jsem se s Leničkou zašel rozloučit s moříčkem, jak ona říká...

---

V sedm ráno bylo moře klidné, jen mírně pohupovalo... A nad lagunou za Caorle seděla mlha.
V deset jsme pak vyrazili dom; až do Rakouska jsme jeli po silnicích první třídy (Strada provinciale) směrem na Portoguaro, pak Udine, dále Mujano, jenže tam jsem špatně odbočil, takže jsme projeli romantické městečko Buia, najeli na SS13 a frčeli až do Arnoldsteinu. Tam jsme doplnili benzín, koupili si v LIDLu pečivo (ať mi nikdo nevykládá, že v LIDLu koupím všude to samé, v Německu a Rakousku je zjevně jiná kvalita než v ČR).
Cesta přes Rakouska byla dlouhá a únavná, díky pálícímu slunku. Museli jsme dělat mnoho zastávek, například v místě, kde se cesta "láme" a začne klesat ke Grazu, jsme se zdrželi snad hodinu...
Řečeno stručně, dorazili jsme skoro v osm (kousek před osmou), vybalili jen částečně...

Den poslední

Tak nám končí poslední den v Itálii - ráno po snídani vyrazíme k domovu.

---

Vzhledem k tomu, že den začínal opět azurovou oblohou, ale nechtělo se nám celý den být jen na pláži, vyjeli jsme po snídani navštívit Casoni.
"Casón" je původní typický dům rybářů v laguně Caorle. Do konce druhé světové války mělo rybaření v laguně významné místo v hospodářství. Rybářské domy zde stály 15 století, od invaze Attily, až do období druhé světové války, kdy se stala útočištěm pro rodiny s dětmi, které se tu schovávali před bombardováním. Po válce se změnily poměry, rybolov byl upozaděn, mladí lidé byli zaměstnáni v jiných odvětvích hospodářství. Navíc laguna, částečně v důsledku rekultivačních prací, zaujímala menší plochu, Rybářské domky postupně ztratily opodstatnění, zůstal jen malý skanzen. (zdroj, ale italsky)
Odpoledne jsme odpočívali, zmořeni vedrem, na pokoji, pak se koupali v hotelovém bazénu, došli si pro pizzu a hranolky, u pláže je zbaštili... Navečer jsem se šel ještě s Leničkou jednou vykoupat do moře (Lenička vymyslela, že si moříčko vezmeme s sebou do Brna). Pak balení, abychom se ráno nemuseli honit, děti se dívají na "vílí pohádku"...

Caorle, doprava a Aliper

Ráno opět azurová obloha, ale na obzoru se objevily mraky a nebylo zas takové horko... A tak jsme se vydali do Caorle na druhou toulku městem.

---

Pravda, rozhodli jsme se jet autem, a hledání místa k zaparkování se zdálo nekonečné, a projeli jsme při něm snad celé staré Caorle až k přívozu a zpět... Ale pak jsme autíčko nechali na místě, kde se smí zdarma parkovat 90 minut, a to pro nás bylo dost. Prošli jsme kus pěší zóny, koupili si obrázek od "naivního malíře" (původem z Chorvatska), dopřáli si opět zmrzku a zmrzlinové frappe... Viděli jsme snad vše, co lze nalézt na serveru italie-pruvodce.cz/web/galerie/caorle.
Pak jsme se přesunuli do Altanea, do obchoďáku Aliper. Po nákupu jsme se vrátili na hotel odpočinout si, přes poledne totiž začlo pálit slunko...
Odpoledne jsme pak strávili na pláži, dočetl jsem knihu "Přišla z moře"...
A večer jsme si zašli na kebab, pizzu a zmrzlinu. Teď už zase všici pomalu usínají, u pohádek z knihy "Příběhy neskutečně skutečné i skutečně neskutečné"...

Ryzí plážový (2.)

Ráno den začínal opět azurovým nebem...

---

Po snídani jsme se tedy vydali na pláž a setrvali tam až do půl třetí; osobně jsem se trochu připekl i já...
Později odpoledne se k nám přidali přátelé (jsou dnes poslední den v Altanea, zítra se vrací domů), prošli jsme se po pláži, pozorovali kraby na betonovém výběžku, oddělujícím pláže a ústí řeky, křižované loďkami.
Pak jsme šli na pěší zónu, dali si kebab, hranolky a lasaně, pak ještě zmrzlinu, děti si pak ještě hrály u hotelu Oliver...
A večer pohádky, děti i Pavla postupně usnuly...

Ryze plážový

Ráno nás budil budík (8:15) - venku azurově modrá čistá obloha, na snídani jsme se z pokoje "vykopali" až ve čtvrt na deset, a na pláž dorazili až těsně před desátou.
Houpali jsme se ve vlnách na nafukovacích matracích, hráli petanque - a slunko pálilo.
Zhruba ve dvě jsme se šli "schovat" na pokoj, Pavla s Leničkou šli ještě krmit labutě kolem říčního kanálu, který denně skoro vytrvale křižuje přívoz (IL TRAGHETTO).
Odpoledne jsme se zase vrátili na pláž, děti pak ještě chtěly k hotelovému bazénu (neboť tam byla jejich italská kamarádka Mary Sone).
Večer jsme pak jeli zase do části Altanea, do pizzerie Green Day - opět společná večeře s přáteli. Ale po dnešním horkém dni nějak děti neměly hlad, takže objednané pizzy jaksi nepadly celé, část jsme si odvezli na pokoj zabalené... Poslouží zítra jako oběd. (Jen tedy - v souladu s jinými kritizujícími na webu - se mi moc nelíbilo, že při 3 pizzách nám účtovali 4x couvert, a ještě k tomu na rozdíl od obvyklého jednoho eura to bylo 1,3 EUR na osobu, to nebylo právě férové.)
Nad městečkem visí "turecký srpek měsíce", děti se dívaly na Mravenčí polepšovnu... Vypadá to na tropickou noc :-(

Eraclea na Piavě

Dopoledne jsme se vydali na výlet do městečka Ereclea, ležícího na řece Pivě.

---

Oblast byla původně osídlena Římany. Po barbarských invazích ve 12. století se většina obyvatel přesunula do Benátek. Dnešní město bylo založeno pak v 17. stol. s názvem Grisolera, na území tehdejší Benátské republiky. Roku 1728 byl dokončen kostel Madonna del Rosario 1. V roce 1866 bylo celé okolí připojeno k Rakousku-Uhersku, po 1. Světové válce opět k Itálii. Roku 1950 se město oficiálně přejmenovalo z Grisolera na Eraclea, podle původní římské osady (Heraclea).
Prohlédli jsme si kostel Madonna del Rosario 1, přešli most přes Piavu (a ocitli se tak ve "skutečné Itálii", neb na Piavě byla za Rakousko-Uherska hranice. Na břehu Piavy rostl kupodivu bambus.
V zelinářství jsme si koupili půlku velkého melounu, ochotný prodavač nám jej naporcoval na osm dílů - to si v ČR jaksi neumím představit!

---

Odpoledne jsme "plážovali", večer jsme šli na procházku a na kebab, omylem jsme si objednali vegetariánskou verzi (kebab falafel) - ale vlastně to bylo správně, neb Filípek nechtěl maso.
Prostě zase bezva dovolenkový den.

Caorle ze všech stránek

Dnes jsme si užili pravý dovolenkový den v Caorle doslova ze všech stránek - návštěvu historické části městečka, pláž a večerní pizzu.

---

Dopoledne bylo relativně chladné (něco těsně pod dvacet) a tak jsme se vydali na prohlídku historického centra Caorle. Tedy spíš mini prohlídku, s dětmi to nějak rychle nejde. V podstatě jsme prošli jen malinkou část historického jádra, kolem baziliky Santo Stefano se 48 m vysokou zvonicí (z 11. století), ke svatyni Santuario della Madonna dell´Angelo (ze 17. století).
Pochutnali jsme si na poctivé italské zmrzlině (za 1,2 EUR dostanete porci, která zasytí a zmrzlina od nás za stejnou cenu jí nesahá ani po kolena).

---

Odpoledne jsme strávili na pláži, poskakovali ve vlnách a hráli petangue (v Caorle zakoupena plážová verze s plastovými koulemi).
Děti se skamarádili s dětmi italskými, které neumí ani slovo jinak než italsky, ale konec konců jim to ve výsledku vůbec nevadilo.
A večer jsme bili na pizze v Ristorante Pizzeria Altamarea (opět za našimi přáteli v části Lido di Altanea). Výtečné, za 21 EUR pro celou rodinu plná spokojenost...