Alois Nebel

Včera večer jsem růčo naladil déčko, trochu kostičkuje, ale dá se.
Dopoledne se na déčko dívaly děti, večer pak já s Pavlou na art - na film Alois Nebel.
Pravda, jsem z toho nějaký zmatený.
Na webu ČT jsem si přečetl:

Úspěšná adaptace stejnojmenného komiksu vznikla kombinací hraného a kresleného filmu – tzv. metodou rotoskopie. ... Příběh výpravčího odráží složité konflikty na železniční stanici i v poválečných Sudetech na přelomu devadesátých let minulého století.

Ale ve výsledku se musím ztotožnit spíš s úvahou Film Alois Nebel je zázrak, který se ovšem nikdy neměl stát

Film Alois Nebel má auru čehosi zázračného; něčeho, co vzniklo jenom díky nadšení tvůrců, producentů a možná pomoci vyšší mocnosti, jež chce páchat osvětu. Něčeho, zač bychom měli být všichni vděční, protože to je moderní, skvěle reflektující světový trend filmů. Buďte v klidu: je to pouze efektní styl PR...
...
Alois Nebel se tváří jako film o tom zlém, co se kdysi ztratilo v mlze. Není problém se v něm bezvýchodně ztratit. Divák se zde totiž nedopátrá téměř ničeho pevného, ani když se bude hodně snažit. Nebude vědět, o co jde jednotlivým postavám, co chtějí, proč se ocitají tam, kde se ocitají; říká se tomu absence motivací, říká se tomu dramaturgický průser. Někdo má halucinace, někdo je fízl, někdo vůbec nemluví, někdo je průměrným obyčejným Čechem od dráhy, někdo se chce jenom flákat a pít rum. Chvíli jsme na malé vesnici, chvíli v blázinci, pak na Hlaváku, pak zase na vesnici. V žádném bodě se vám jednání jednotlivých charakterů - které jsou dobře předestřeny, ale ani v jednom případě rozvedeny - nespojí. Efektem není, že se ve filmu ztrácíte, že mu nerozumíte, ačkoliv byste chtěli. Efektem je, že jste najednou uprostřed příběhu, který jde odnikud nikam, který nic nesděluje, který nic nevypovídá. Všechno to jsou za sebou hezky poskládané sekvence a obrazy, které nefungují ani jako výpověď, ani jako vyprávění, ani jako hypnotická koláž - a na rozdíl od předlohy to není ani docela snesitelná zábava.
...
Neříkám, že výsledek za osmdesát či kolik miliónů nemá vlastní atmosféru. Říkám, že ta atmosféra na samostatný film - na samostatný zážitek – zkrátka nevydá. Říkám, že ta atmosféra je silnější, když obraz zmizí a k titulkům hrají Priessnitz. Při filmu je ten chlad - ten nonstop foukající ledový vítr a severské počasí - totiž strašně milý, strašně příjemný, hladí vás po duši; pár z vás by tam dokonce chtělo na výlet. Film se temnotu Sudet snaží ukázat jako něco děsně romantického. Přes jistou schizofrenii je tento rozpor nejpřitažlivější linií filmu.
...
Nádražáka ze Sudet, který má deprese, který má halucinace a tak nějak se všem ztrácí, považuju za dobré téma… Poválečný krutý odsun Němců, který zasáhl do spousty životů, nepovažuju za špatné téma… Vykreslit atmosféru krajiny a oblasti, které má děsivé svědomí, které si všechny hrůzy pamatují, považuju za vynikající téma… Podotknutí toho, že Sametová revoluce nemusela udělat všem slušným lidem radost, že zničila nejednoho člověka, který nebyl dost starý na důchod, ale ani dost mladý na to, aby mohl být pro nový systém perspektivní, považuju za ještě lepší téma. Tvrdý, ze všeho vykořeněný chlap, který se kvůli děvčeti, které viděl před více než třiceti lety, vrací na místo činu, je vždycky efektní téma.

Ještě že následoval na ČT art Záskok, jinak bych asi byl z filmu Alois Nebel ještě teď jen zmatený, teď mne Záskok baví (asi ho vidím prvně, byť záznam dávno znám z CD).