Slunko sice prozářilo den, ale - ale mně se od rána honí hlavou, že si budu muset vážně připustit, že stárnu, že už "to není, co bývalo". Začínám moc rád spát (či se alespoň zakutávat pod peřinu s knihou či sudoku), a pomalinku upouštím z intenzity své aktivity. Spoustu věcí se mi nechce, často se cítím unavený, spoustu věcí odkládám. Tak takhle nenápadně začíná podzim života?
Nebo jsem jen (jak se to učím s dětmi) stále víc a víc vnímavější k věcem kolem sebe, víc a víc nad vším hloubám, víc a víc si připouštím, že některé věci ani náhodou nezměním...
A nebo mne chytá jen obyčejný podzimní splín?
(Obrázek jsem si půjčil z webu yedoo.eu, z článečku Koloběžka jako lék na podzimní splín, co mi vnukl myšlenku... Mno, uvidíme...)
