Text jsem kdysi četl na webu (viz info pod článkem) a postupně jej upravoval, pak zase publikování odkládal, a zase se k němu vracel...
Ale už by to chtělo to "přepis-upravování" ukončit.
Jistě se shodneme na základní premise: chodit ven se musí. To ví každý. Aby byly děti na čerstvém vzduchu, aby se mohly proběhnout a vyřádit, aby tolik nezlobily, daly doma pokoj a v noci dobře spaly. Souhlasíte?
Většinou se ven nejde, když se nechce rodičům a najdou si (rodiče) nějakou výmluvu. Pravda, v takových situacích se snažím alespoň (ukecat sebe i děti a) prosadit, že doma uklízíme a jdeme alespoň do příslušných kontejnerů donést papír, plasty, sklo a ostatní odpadky.
Letošní duben je zatím vskutku aprílový, už jsem si tu několikrát stěžoval, že se cítím "nachcípaný", ale stejně...
Takže jak s tou otázkou, zda chodit ven za každého počasí? To jako i v dešti? Nebo když je mlha? Cože? Vždyť budou mokré a špinavé. A nastydnou!
Ten roztomylý článek, který mne inspiroval, doporučuje (romanticky):
Zkuste si vzít na sebe jednou pro změnu pláštěnku, teple se obléknout, holiny na nohy a jít ven, když prší. Jen tak. Slyšíte ten zvuk? To uklidňující a kolébavé bubnování? Jak u maminky v náruči! To je pane melodie! A co teprve ty louže, jak jsou plné koleček a skákajících bublinek… Páni! Kde se tam vzaly? A bláto, jak pěkně voní a čvachtá! …a žížaly, proč nejsou pod zemí? Svět je celý lesklý a umytý. Všechno se chvěje a třepotá! A jít do lesa, to je ještě lepší. Musíme dát ale pozor, abychom neupadli na mokré kládě.On toho ten článek romanticky uvádí víc, tak si ho sami přečtěte...
Volně podle článku O kolečkách na louži a nešťastných žížalách ze serveru predskolaci.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat