Stárneme...

Jak stárneme, vidíme na dětech.
Někde od třicítky se člověku začne zdát život takový stejný, ubíhající, moc se toho nemění. Tvář v zrcadle se zdá být stejná, člověk si zvykne na pravidelný koloběh práce - rodina - koníčky - víkendy - dovolené - atd.
Běh času vnímáme na dětech: narodily se, slaví se už tolikáté a tolikáté narozeniny (ty své už vlastně neslavím), přijdou přelomy, nástup do školky, nástup do první třídy základní školy, ... (dál to zatím nemám z vlastní zkušenosti).
A pak jsou předěly, kdy člověk dostane nečekanou facku v podobě smrti blízké osoby... A uvědomění si, že těch starších než je on sám je v rodině zase o jednoho méně...
Víc po mně chtít napsat nelze, včera mi umřel děda...
Třeba se i na blogu na chvíli odmlčím zcela...