Šedobílý

Šedobílý se mi zdál den hned po ránu, když jsem z čelního skla auta musel škrábat poměrně pevnou ledovou krustu, která se v průběhu noci (spíš nad ránem) vytvořila z padající mlhy. A šedobílé byly trávníky, pokryté jinovatkou. Hold se paní Zima hlásí o své pomalu ale jistě, v předpovědi počasí slibují sníh dnes v noci i na vysočině...
Šedobílé, lehce do oranžova, byly mraky ráno nad východním obzorem.
Jak to vypadalo přes den, skoro nevím, než se vracím z práce domů, je už zase skoro tma.

---

A na šedobílé téma psala včera i Bára: Lék na trudomyslnost...
Každopádně já si teď procházím jakýmsi stavem "nemám dostatek sil na nic", někam se s podzimem zcela vypařila má věčná neutuchající aktivita...

---

A tak si dnes dovolím spíš trochu citovat:

---

---

Lidé nějaké své hledání nevzdali. Hledání je součástí našeho lidství. Každým tepem svého srdce vyjadřujeme neklid, ustavičně něco chceme a o něco usilujeme. Pořád hledáme třeba štěstí, harmonii, uznání a krásu. Už svatý Augustin říkal, že naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Bohu. Jestli tím spočinutím myslel nějaký mystický zážitek v této časnosti, anebo odkázal na potom, až se naše srdce uvede do klidu definitivně, těžko rozhodnout. Určitě ale ten výrok vystihuje podstatu lidství.
I v této době lidé hledají a touží, po spočinutí v Bohu touží a ne vždycky sami svému hledání rozumějí. Nicméně poměrně dobře vědí, že se mají vyhnout církvi, protože ta jim to, co hledají, nedává.
Pokud v cirkvi lidé nenacházejí uspokojení a žádné naplnění cíle jim neposkytuje, co jim tedy může nabídnout?
Snad může poskytnout střechu nad hlavou těm, kdo o tajemství bytí a smyslu svého života chtějí přemýšlet nejen o samotě. Pro mě osobně církev představuje klubko živých vztahů, ty lidi v církvi něco spojuje, oni se na spočinutí v Bohu těší společně a té touze našeho srdce společně rozumějí. To je celé. Církev je sdílení.
(Citace z textu České Pozice "Farář Miloš Rejchrt: Může přijít i tyranie".)