A teď realita dnešního rána, trochu parafrázovaná:
Plést jsem ti poručila! Ale ťukat o sebe jehlicemi jsem ti neporučila. Probudíš drahouška Marfušku.
Což je to slyšet?
Jak by nebylo! To se jen ty, špindíro, celý den trmácíš a pak tvrdě spíš. A drahoušek Marfuška celý den prodřímala, hřbet neohýbala a teď jí může probudit, i když hrášek na zem spadne.
...
Tu se holubičko můžeš usadit, ať drahoušek Marfuška má klid. Tady měsíc svítí jasně. Je tu ticho, je tu krásně. Usaď se tu. A než kohout zakokrhá, ať máš druhou punčochu. Jinak ti moje milá vlasy vyškubu!
Ale směju se tomu, Pavla si šla ještě na čtvrt hodiny do postele (5:50-6:05), jen se přestěhovala z Leniččina pokoje do ložnice, která je dál od kuchyně (v noci si ji Lenička zase našla). A když znovu vstala, už se na mne nemračila a sami jsme se tomu, co se tu snažím zachytit do slov, smáli...
Myčku si klidně vyskládej! Ale cinkat talířema o sebe jsem ti nedovolila. Probudils mne.
Což je to slyšet? Jak by nebylo! To jen já pracoval u počítače až do půlnoci, celý den se někde trmácím a pak tvrdě spím. A drahoušek Pavlínka celou noc s dětmi v postýlce prodřímala, spát jde dřív než já, vstává později než já a teď jí může probudit, i když hrášek na zem spadne...
A ještě dvě velmi zajímavé úvahy k zamyšlení, tentokrát podtrhuji, že stojí obě za přečtení až do konce:
Žádné komentáře:
Okomentovat