Užíval jsem si dnes celý den s dětmi a jsem z toho nějaký unavený. Ale šťastný!
Od rána děti stále něco chtěly, po obědě po pohádce jsem je vzal s sebou do hotelu, kde jsem chystal s kolegou zapojení projektorů a počítačů na zítřejší konferenci, děti pomáhaly, nosily krabice od plátna, CDčka, brašny od notebooků - jsou to moji skvělí malí pomocníčci. Když je to přestalo bavit, sedly si ke stolu a malovaly, nikoho nerušily, a my mohli v klidu s kolegou zapojovat. Na odchodu dokonce Filípek správně řekl zahraničním kolegům "Good bye". Myslím, že nikomu vůbec nevadilo, že děti byly se mnou. Naopak, bylo to milé zpestření obyčejné rutiny.
Když skončily v televizi večerní pohádky, pásmo Animáček, stavěl jsem s Filípkem kostky - učil jsem ho nenásilně osovou symetrii: stavěli jsme společně domečky z kostek tak, že jsme dali jednu kostku na střed a pak, střídavě každý po dvou kostkách, doplnili svou první kostkou to, čím ten druhý svou druhou kostkou předchozí symetrii narušil. Vzhledem k tomu, že stavíme z různobarevných dřevěných kostiček různých tvarů (krychle, hranolky, válce) a barev, byl to pro něj celkem náročný úkol najít vždy správnou kostičku (tvar a barvu) a ještě ji správně umístit, aby výsledná stavba zůstávala stále symetrická... Ale bavilo ho to a šlo mu to. Časem hru rozšířím na středovou symetrii, zdá se, že Filípek má po mně celkem slušnou prostorovou představivost a orientaci...
Večer jsem Filípkovi, stejně jako včera, předčítal básně ze sbírky "Recitujeme...", kterou jsem včera půjčil v knihovně. Začli jsme schválně v kapitole 3, kde jsou i básně našeho oblíbeného autora Jiřího Žáčka... Snažím se Filípka odnaučit, že usíná s někým vedle sebe, takže si nejprve chvíli čteme společně něco z obrázkových knížek, dáváme hádanky či prostě povídáme. A pak si sednu v jeho pokoji do křesla a předčítám. A když Filípek stejně ještě neusne, donesu si notebook a on, zatímco já ťukám do klávesnice (jako teď), usne (teď už sladce spí).
Žádné komentáře:
Okomentovat