Někdy je to na zbláznění. V práci, doma, kdekoliv.
Ale skoro je to vždy o lidech. Proč se s některými lidmi jde stručně a slušně domluvit skoro vždy a skoro na čemkoliv, a proti tomu proč někteří lidé musí mít stále dojem, že oni jsou ti nejdůležitější, že všichni přece musí skákat tak, jak oni pískají, všechno musí být hned...
Kupodivu to není o věku (i dětem, i dospělým, i mladým i těm v důstojnějším věku lze přiřadit jeden nebo druhý výše zmíněný "pól jednání"), ani o hvězdách na rameni (teď mám na mysli své pracovní prostředí - ať podplukovník, major či praporčík, každý může být zařazen tam i tam - je to o konkrétním člověku).
A tak si teď dojdu pro své děti do pionýra, ve vztahu k výše zmíněné úvaze či postesku mohu s klidným srdcem říci, že vím, jak si je vychovávám, a že se mi je daří držet v té kategorii první - o všem se dá mluvit, hledat porozumění jeden pro druhého...
Žádné komentáře:
Okomentovat