A co mám s organismem dělat, když v danou chvíli vím, že mne čeká den plný stresu, úkoly v jedné nekončící sérii, spousty telefonátů, spousty vyřizování... (Tedy, tak jsem si to alespoň v onu chvíli sám pro sebe vysvětloval.)
Pravda, jedna z očekávaných "stresových situací", poobědová návštěva zubaře skončila bezbolestně - zubařce nefungovala technika, takže mám přijít znovu v pondělí...
Ale jinak byl pracovní den zase "jeden šílený kolotoč".
Takže se mi pak po takovém pracovním dni těžko divit, že se obracím k textům jako jsou tyto:
- V životě nevidíme dál než na krok před sebe. Víme ale, s kým jdeme…
- Nemusíš čekat, až jednou budeš O.K.
Odpoledne jsem si hned po návratu dom na babiččině tlakoměru zkontroloval TK - jenže jsem se zase dozvěděl údaj 170/110.
S Filípkem jsme u dělali úkoly, a po večeři odjeli na divadelní trénink. Po něm jsem si tlak měřil zase (170/110 a 165/100, dvě měření těsně za sebou), uvařil si čaj na snížení tlaku, osprchoval se a chystám se na kutě. Poslední měření: 170/105 při pulsu 66, to už je tělo rozhodně v klidu. A tak se ptám: proč, kde se to vzalo? A zítra budu měřit zase...
Žádné komentáře:
Okomentovat