Pošmourné nedělní počasí způsobilo, že se mi celý den zdál jakýsi ospalý, mdlý (co se počasí a světla týče!).
Ven se nám vůbec nechtělo, a tak jsme den strávili doma pěkně všici čtyři pohromadě. Vše fungovalo, hráli jsme si s dětmi, uklízeli, vařil jsem, o ničem jsme se nedohadovali, Filípek chvíli počítal, chvíli psal.
Pravda, Pavla byla pak odpoledne trochu podrážděná a mírně kyselá, ale uvědomovala si to, dalo se o tom mluvit, a tudíž se to dalo potlačit. Děti celý den zářily aktivitou, jen Lenička jako obvykle navečer po šesté začala být unavená a plačtivá, to už se po ní nedá nic chtít.
A já si vlastně taky tak nějak odpočinul, byl nad věcí, i když jsem ani zdaleka nestihl většinu z toho, co jsem si naplánoval. Ale protože jsem se s tím smířil a nenechal se tím deprimovat, je mi vlastně fajn.
Filípka jsem před jeho usnutím (jak jsem po společném čtení opouštěl jeho pokoj) ujistil, jak bylo fjn, že si dnes dokázal o všem povídat, o tom, když chtěl udělat přestávku v psaní (někdy se místo mluvení rozbrečí, místo aby vysvětlil své pocity), když si chtěl hrát, když měl pomoct s úklidem...
Prostě heslem dne byla "komunikace", komunikace celkem na úrovni, a to je důležité!
Výše uvedené řádky nejsou ani zdaleka nějakou suprovou (psycho)analýzou, o té si přečtěte zde (wikipedie) a zde (studium psychologie), a nebo v tomto "úletu", i když to už jsme zase někde trochu jinde...
Žádné komentáře:
Okomentovat