Všechno je jednou poprvé

Když mne něco nepatrně zaskočí, s oblibou užívám formulku: "Všechno je jednou poprvé..."
Dnes ráno jsem "tuto zimu" (zima ještě oficiálně nezačala) škrábal námrazu z oken auta. (Pravda, jakousi námrazu z čelního skla jsem škrabal už před měsícem, 1. října, ale to bylo skutečně jen ledovými krystalky ojíněné přední sklo, vystavené studenému větru po jasné bezoblačné noci.)
Obě děti se nám vrátily z podzimního tábora, Filípek s horečkou a rýmou jako trám, Lenička si svou nemoc "tak trochu vymyslela" dnes ráno, takže děti zůstaly doma s babičkou, přes Internet jsem odhlásil na pátek obědy, ujistil se, že mi Filípek bude umět zavolat z mobilu, ležícího doma na stole, v případě nouze v době, kdy babička půjde vyzvednout dnešní obědy do školy (Filípkův), školky (Leniččin) a školní jídelny (svůj).
Následovat muselo "komunikační ticho", bo jsem měl na starosti IT podporu jedné zahraniční návštěvy...
Když jsem pak šel po půl jedné na oběd, zjistil jsem, že je venku až kýčovitě modrá vymetená obloha, byť relativně chladno, pouhých deset stupňů. Nutno říci, že jsem byl z dopoledního soustředění, aby vše klapalo, jak má, tak "vyfluslej", že jsem se ani neměl sílu "kochat", byť jsem nádheru podzimního odpoledne vnímal, ale tak nějak pasivně.
A odpoledne jsem se tak "skoro pasivně", otupěle, věnoval přípravě notebooků pro kolegy. Doufám, že mne za zapsání těchto řádků někdo zase nenařkne z "nevhodného vyzrazování" pracovní reality :-o
Cesta domů znamenala jako už řadu dní jet z Vyškova do Brna po "staré" (silnice 430, bo nájezd na D1 na 226 km je zavřený a před tou dlouhou uzavírkou je pravidelně dlouhá kolona), ale až na ty pomalé náklaďáky nebyl žádný problém.
Doma mne čekala "druhá směna", obě děti poněkud "hicují", je třeba je "zavlažovat" čajem a přemlouvat, aby něco jedly - babička to ale první den celkem obstojně zvládla.
Chvíli jsem zase pracoval (na služebních cestách se spolupracovníci setkávají s problémy s připojením k WiFi, které se špatně při nedostatku údajů testuje a ověřuje), pak uspal Leničku (Pavla uspává Filípka) a za chvíli padnu do postele...
Ale ač by to mohlo vypadat, že žehrám na osud, stejně jsem rád, že mám praci, kterou mám, že mám starosti s rodinou, které k životu patří, prostě že je to tak, jak to dle mého má být!