Kauza Bátora

Nechť si o tom každý myslí, co chce... Každý má právo na názor... Sdělit názor, číst fakta, uvádět souvislosti publikované jinde, na tom všem dle mne není nic špatného. Ač připouštím, že v tomto případě jsme my, obyčejní smrtelníci, formováni médii a jejich "sítem informací"...
Vím, že v tomto případě nemám dostatek informací na to, abych si mohl vytvořit a prezentovat vlastní názor... Tedy jen cituji...

(z mailového zpravodajství ČRo, 16.3.2011)
Právo: Bátora na ministerstvo školství nastoupí, bude poradcem
Kontroverzní Ladislav Bátora, který v minulosti kandidoval za extremistickou Národní stranu, bude od dubna poradcem ministra školství Josefa Dobeše (VV). Píše to středeční Právo s odvoláním na důvěryhodný zdroj. Bátora měl původně být Dobešovým prvním náměstkem, ministrovi ho doporučili lidé z okolí prezidenta Václava Klause. Premiér Petr Nečas (ODS) již dříve označil Bátorovo angažmá na post náměstka za nepřijatelné. Nejen Bátorova minulost spojená s Národní stranou, ale i řada jeho názorů je označována za kontroverzní. Bátora se ostře vymezuje kromě jiného proti evropeismu, multikulturalismu, feminismu, antidiskriminaci či ekumenismu. Je předsedou konzervativní iniciativy D.O.S.T., která stejně jako Klaus odmítala lisabonskou smlouvu a staví se proti Evropské unii. Prezident se v tisku Bátory zastal, kauzu jeho zaměstnání na ministerstvu školství označil za "diktaturu politické korektnosti". Nečas naopak uvedl, že člověk, který kandidoval za Národní stranu, nemá v jeho administrativě místo.

(Sloupek z deníku Právo, 1.3.2011, Jiří Hanák)
Škůdce země
Když nedávno křtil politolog Jiří Pehe svoji knihu o Václavu Klausovi, demonstroval před budovou Ladislav Bátora s transparentem hlásajícím, že Pehe je „zemský škůdce“. Článek pana prezidenta „Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti“, otištěný v pondělním Právu, považuji proto také za splátku Václava Klause jeho souvěrci za hrdinský čin.
O pana Bátoru však jde jen okrajově, proto stručně: Vzdělaný muž, absolvent několika vysokých škol, měl se stát prvním náměstkem ministra školství. Kolem toho strhl se virvál zprava doleva, neboť Bátora kandidoval také za ultrapravicovou Národní stranu, která chtěla cikány odsunout „do země zaslíbené“. Jak známo, vzdělání samo o sobě nezaručuje vůbec nic, neboť z historie známe vysoce vzdělané génie i darebáky. Pan Bátora proputoval celkem pět politických stran, což je zřejmě typický znak „hluboce konzervativního člověka“, jak ho v textu označuje pan prezident. Zřejmě konzervatismus zvláštního ražení.
Těžištěm článku, v němž k nerozeznání souzní názory pana Bátory a pana prezidenta, je však masivní útok na občanskou aktivitu, na pokrok, reformy a vůbec na vše, co smrdí občanskou společností.
Roztomile například vyzní jedno z hesel: Raději Františka Josefa I., než Josefa II. Ten druhý zrušil nevolnictví a připravil cestu ke zrušení roboty. Ten první přivedl monarchii do stavu „nejnevyvinutější a nejzanedbanější země mezi všemi zeměmi západoevropské civilizace“. Slova mladočeského liberála Josefa Kaizla ve vídeňském parlamentu. František Josef I. byl arciť konzervativcem vzorovým. Nikdy nepoužil telefon a automobilem jel jen jednou z protokolární nutnosti. Asi mu moc drncal.
Propletené ideály pana prezidenta a pana Bátory připomínají mi sen ruského mužika z jeho pohádek. Jak na domácí příjemně zablešené peci vyjede do světa, dobude se safiánových botiček a carovy dcery, aniž by z domácí pece slezl. Či českého Honzy, který s rancem buchet a dudami dobude svět, aby pak zjistil, že pod rodnou doškovou střechou je to nejlepší, kampak svět na nás. Ten ať si dělá, co umí, my si vystačíme se svými dudami. Tak i my vůči Evropě s její „oblbující novosocialistickou dogmatikou vrchnostensky distribuovaného blaha“.
Článek pana prezidenta je však jak nerozumný, tak nebezpečný. Hilsneriáda byl boj TGM proti zapšklosti české společnosti, ochotné věřit v rituální židovskou vraždu. Bátora však není žádný Hilsner a Václav Klaus věru že není žádný Masaryk. Masaryk v hilsneriádě bojoval proti myšlenkové zaostalosti české společnosti. Pan prezident jí svým článkem podává ruku. A lidé, v jakémsi genetickém návyku na císaře pána, mají tendenci ve slova prezidentova věřit. Na cestu víry jim proto dávám slova onoho panovníka: úpadek duševní nepatří na veřejnost!