Z jednoho ze starších čísel jsem se zaujetím přečetl článek Trpkost ve zlaté kleci. Článek pojednává o tom, jak je člověk svazován společenskými konvencemi, jak je tlačen, aby se podřizoval mínění ostatních ve svém chování či oblékání...
...své manželce zvedl telefon během jakéhokoli jednání. Jednu věc však nesnášel. Rodinné spory před cizími lidmi. „Klidně se mnou doma nesouhlaste, jak chcete. Říkejte o mně, že jsem dement. Nikdy své stížnosti ale neventilujte na veřejnosti,“ říkal údajně Fuld svým dětem. Měl také potřebu kontrolovat, zda rodinné štěstí zažívají i jeho ovečky. Když vycítil, že někdo z jeho podřízených není ve své kůži, nenápadně se vyptával na příčiny.Obecně pociťuje nepříjemné povinnosti, které nám v oblasti oblékání, chování a jednání, ukládá prostředí, v němž se pohybujeme, asi každý z nás. Je běžné, že musíme být oblečeni v práci dle určité konvence. Že se v zaměstnání hovoří určitým jazykem. To vše by asi bylo možno považovat za normální. Co se mi už normální nezdá je, když je člověk okolím omezován v tom, co si obléká na cestu do práce - znáte mne, klobouk, moderní brýle, ale tytéž polobotky od jara do zimy, já vím, že jsem trochu výstřední, jenže si svůj image vzít nenechám... I když, kdy budeme i u nás říkat něco jako:
Obávanou každoroční akcí byl letní výlet na ranč Fuldových v Sun Valley ve státě Idaho. A to nejen kvůli náročnému turistickému výšlapu v horách, z něhož se nešlo omluvit. Pravidelné setkání vedení banky bylo pro něžné polovičky nepsaným závodem v oblékání, uhlazených společenských řečech a intrikách.
Žádné komentáře:
Okomentovat