Vzhledem k tomu, že se novoroční projev pana prezidenta asi ponese ve stejném duchu jako jeho projev na akci týdeníku EURO, dovoluji si týdeník EURO citovat v plném znění:
Týdeník EURO, 50/2009, strana 42, Václav Klaus
Dvacet let poté – očekávání a realita
Na tradiční každoroční předvánoční akci EURO Business Breakfast uspořádané 10. prosince v restauraci Mlýnec na Novotného lávce v Praze přednesl český prezident Václav Klaus osm tezí. Nezhodnotil v nich jen letošní rok, ale bilancoval vývoj české společnosti od listopadu 1989, tedy za posledních dvacet let. Prezidentův projev přetiskujeme.
Vedení týdeníku EURO pojalo letos svou tradiční předvánoční akci trochu vzpomínkově. Nevím, jak moc se do toho dnes pouštět, i když jsem smutný z toho, jak jednostranně okolo letošního 17. listopadu interpretovala uplynulých dvacet let úzká skupinka těch, kteří k tomu v televizi dostávali zcela nadstandardní příležitost. Mrzí mne, že chybí seriózní veřejná obhajoba tohoto nejúspěšnějšího období naší moderní historie, že chybí politická strana, která by naši unikátní, vskutku historickou transformaci a na ni navazující dnešek hájila. Krátkozrakost uvažování většiny dnešních politiků je hrozivá a frustrace a nepřejícnost těch, kteří počátkem devadesátých let politicky nezvítězili, je ještě horší. Právě oni však mají za zády většinu médií.
Tomu se však zde dnes detailně věnovat nebudu. Odkazuji na knihu, kterou jsem k 20. výročí konce komunismu vydal v polovině listopadu s názvem Kde začíná zítřek. Je to pro mne kniha vážná a nechci ji pár větami trivializovat.
1. Hrozba návratu
Na pozvánce uvedené téma zní: 20 let poté – očekávání a realita. Tento název jsem nakonec zvolil já, protože jsem rezolutně odmítl původní návrh, který zněl: 20 let poté – vize a deziluze. Jsem přesvědčen, že pro deziluze u nás důvod není. Deziluzemi u nás dnes trpí snad jen jistá malá, ale mediálně vlivná skupina intelektuálů, umělců a akademiků, která svobodu a celou naši fundamentální společenskou změnu pravděpodobně nepochopila, respektive pochopit nechtěla, protože vycházela z toho, že nejde o svobodu pro všechny, ale jen pro ně, a kteří si mysleli, že svoboda hlavně znamená jejich vlastní společenské (a s tím spojené i finanční) ocenění a uznání na bázi toho, jak vysoko sebe sama hodnotí oni sami.
Snažil jsem se jim hned od počátku říkat, že jakákoli cena je určena průsečíkem křivek nabídky a poptávky, a nikoli tím, co si o sobě myslí sama nabídka. To se jim strašně nelíbilo a nelíbí dodnes, a proto jejich deziluze, vedoucí až ke ztrátě základních elementů racionálního uvažování. Letošní oslavy 17. listopadu (především v médiích) toho byly až příliš tristní ukázkou. Znovu jsme v okamžiku, kdy naší zemi hrozí návrat od svobody k nepolitické politice.
2. Standardní evropské problémy
Před dvaceti lety bylo naším úkolem uskutečnit hlubokou systémovou změnu, tedy změnu podstaty systému, nikoli zajistit každému, bez jeho vlastního přispění, bezproblémový a luxusní život. Troufám si tvrdit, že jsme tuto systémovou změnu provedli lépe, rychleji a s menšími náklady než další transformující se země. Díky tomu jsme se velmi brzy stali normální evropskou zemí, cokoli si o této specifické normálnosti myslím například já.
Z dnešní „evropské normálnosti“ jsem spíše smutný. Věřil jsem, že se některým známým evropským nectnostem vyhneme, protože jsme byli nebo alespoň být měli naší minulostí dostatečně poučeni. Myslel jsem, že odmítneme německé „soziale Marktwirtschaft“, francouzský, již od Jeana-Baptista Colberta trvající levičácký etatismus, britský labourismus třetích cest, štědrý skandinávský socialismus, cohn-benditovskou agresivní zelenost, bruselský europeismus a že půjdeme cestou klasické parlamentní demokracie a tržní ekonomiky, a to – jak jsem říkával na počátku – „bez jakýchkoli znehodnocujících adjektiv“. Bohužel jsme se těmto nectnostem nevyhnuli – z důvodů vlastních, tedy vnitřních, ale i vnějších. Teď proto řešíme, anebo často bohužel ani neřešíme, standardní evropské problémy. Patří mezi ně:
– Neúnosně vysoká míra přerozdělování, vedoucí k demotivačnímu zdanění a k obrovské moci přerozdělovacího státu, respektive jeho reprezentantů.
– Nevýkonnost paternalistického sociálního státu, nenutícího lidi pracovat.
– Neudržitelná deficitnost veřejných financí, neboť kdekdo chce něco od státu dostávat a málokdo chce platit.
– Stárnutí populace a rigidita a neadaptabilita penzijních systémů.
– Nenalezení dlouhodobě únosného systému financování stále dražšího zdravotnictví dosud založeného na konceptu, že je plátcem někdo jiný než pacient.
– Neufinancovatelnost vzdělávacích systémů, vyvolaná umělým a zbytečným prodlužováním délky studia na základě totálně mylných představ, co znamená skutečná vzdělanost. To ve svém důsledku vede – navzdory všem vznešeným frázím – k výraznému snižování kvality vzdělávání.
– Nezvládnutelnost masivní imigrace, je-li přijat módní a politicky korektní koncept multikulturalismu a humanrightismu a jsou-li tyto ideové koncepty navíc doprovázeny štědrým sociálním systémem.
– Oslabování, ne-li ztrácení se identifikace lidí s onou základní a zcela přirozenou společenskou entitou, kterou je národní – či kolem dominantního národa – budovaný stát.
Obávám se, že každý z těchto trendů a tendencí (a je jich jistě více) v sobě obsahuje destruktivní, výbušný potenciál. Nedojde-li k jejich přerušení, zítřek nás o tom přesvědčí.
3. Chvála české koruny
Jak jsem již řekl, původně jsem si myslel, že zde dnes jde – jako každoročně – primárně o ekonomické fórum. Proto pár slov i v tomto směru. Naše dnešní recese je důsledkem mimo nás vzniklé světové finanční a ekonomické krize a byla, bohužel, nevyhnutelná kvůli mimořádné otevřenosti, a tím i velké zranitelnosti české ekonomiky. Jsme učebnicově typická malá otevřená ekonomika – se vším, co to znamená.
Nedávno jsem byl na státní návštěvě země, kterou současná krize příliš nepostihla. Byla to Brazílie. Důvodem není nic jiného než malá otevřenost tamní ekonomiky. Brazílii za rok navštíví šest milionů turistů, jen Pražský hrad pět milionů. Český export v loňském roce dosáhl téměř 150 miliard dolarů, brazilský necelých dvě stě miliard. A to má tato země dvacetkrát více obyvatel než my. Proto jsme letošnímu pádu HDP zhruba o čtyři procenta zabránit nemohli. A naštěstí jsme se mu nepokoušeli bránit „obamovskou cestou“.
Ekonomika jistě sama – relativně brzy – znovu získá svou přirozenou dynamiku. Máme obrovskou výhodu ve vlastní měně. Kurz české koruny i nadále zůstává veličinou proměnlivou, nikoli navždy zafixovanou konstantou. Ty malé evropské otevřené ekonomiky, které mají euro, nebo jsou s ním různými měnovými uspořádáními pevně spojené, na dnešní krizi doplatily nejvíce – například pobaltské státy. To byl téměř laboratorní experiment.
4. Je třeba omezit výdaje státu
Dnešní recese také potvrdila známou učebnicovou poučku o těsné korelaci, a navíc vysoce nelineárním vztahu mezi poklesem HDP a výpadky příjmů státního rozpočtu. Je-li variabilita výdajů státního rozpočtu směrem dolů nulová či extrémně nízká, vzniká neřešitelný problém.
Proto se ohledně naší ekonomické budoucnosti víc bojím otřesů, které budou vyplývat z oblasti ekonomiky státu, tedy z veřejných financí, než z vlastních problémů ekonomiky, respektive její podnikové sféry. Variant mnoho není. Buď se nic nestane a vznikne nezvládnutelný veřejný dluh, na jehož splácení však tak jako tak jednou dojde, nebo i v krátkém období nastane společenský otřes vyvolaný tlakem odborů a dalších nátlakových skupin na jiné krájení koláče veřejných peněz. Pobuřuje mě, že různé – státem financované – profese nechápou, že nižší HDP znamená nižší objem finančních prostředků v rukou státu, a tudíž jeho nižší schopnost platit jejich mzdy a platy.
Jakkoli je to absurdní, krátko- či střednědobý problém by vyvolalo i to, kdyby byla po volbách vytvořena odvážná vláda, která by tyto věci řešila razantním omezením státních výdajů, a tím i významné složky agregátní poptávky. Toto případné ubrání agregátní poptávky by mělo vyšší efekt než ztráta kapacitotvorného efektu těchto výdajů, o který krátkodobě tolik nejde.
Zdá se mi proto, že naše dnešní situace žádné dobré a líbivé řešení nemá. Má však různá řešení – lepší a horší. Neřešit ji vůbec by bylo řešením úplně nejhorším.
5. Uvažujme ekonomicky
Nikdy mě neuchvacovaly zdánlivě všem srozumitelné nabídkové problémy typu hrozícího omezení dodávek ropy či zemního plynu. Za mylné považuji zdánlivě snadné technicko-inženýrské uvažování o těchto věcech, do kterého se mnozí rádi pouští (a tváří se jako velcí odborníci). Je však třeba uvažovat ekonomicky.
Většinou jde o celosvětově obchodované komodity, takzvané tradables. Jejich nabídka je vysoce elastická. Cena je námi neovlivnitelná, protože náš podíl na světové poptávce je zanedbatelný. Jsme klasickými price-takers. Politizace těchto věcí je velkou chybou. Krátkodobě jistě problém vzniknout může, ale doposud pro nás nevznikl. Středně- a dlouhodobě dominuje substituce zdrojů a technický pokrok. Pro strach či pesimismus není důvod.
6. Zhoubnost Kodaňské konference
Nezmínil jsem tragické omyly doktríny globálního oteplování a zhoubnost Kodaňské a podobných konferencí, ale o tom jsem toho v posledních letech u nás i ve světě řekl a napsal dost. Zdánlivě není co dodat, ale právě v těchto dnech se koná ona nešťastná Kodaňská konference. Dojde-li tam pod záminkou nesmyslného „oteplovacího“ alarmismu k jakékoli dohodě, bude to znamenat další výrazné omezení naší svobody a prosperity. Dojde tím k dalším zákazům a příkazům. Dojde k umělému zvyšování cen energií, ať se zvolí jakákoli metoda regulace. Děsí mě, že se některým z vás líbí zdánlivě „tržní“ metoda obchodování s povolenkami. Ta je čistým státním intervencionismem, na němž nic tržního není. Někdo na ní – na náš účet – jistě vydělá.
Byl jsem před dvěma týdny překvapen, když jsem zjistil, jak moc se na úspěch Kodaňské konference těší například guvernér brazilské Amazonie. Nové zákazy a omezení přehlíží, protože čeká jednu jedinou věc – že mu bude i dnes existující zákaz kácení deštných pralesů kompenzován. Na můj dotaz, kdo mu to bude kompenzovat, řekl, že svět (o mundo).
7. Kritika antimonopolních úřadů
Na závěr nemohu nezmínit nedávnou akci bruselského úřadu pro hospodářskou soutěž v naší společnosti ČEZ. Nechci opakovat, že si nepřeji, aby nám někdo z ciziny kontroloval naše notebooky a mobily. Ale možná že už to není cizina a že to právě tak někteří lidé u nás svou apoteózou všezahrnující evropeizace chtěli a chtějí. Polemizuji se smysluplností úřadů pro hospodářskou soutěž obecně z liberálního ekonomického pohledu – ať jsou tyto úřady domácí nebo zahraniční. Ospravedlnění pro jejich existenci z hlediska ekonomické teorie je malé a jejich pokus bojovat proti selháním trhu vždycky končí mnohem větším selháním státu.
8. Nemám deziluze
Vrátím-li se zpět k názvu tohoto dnešního setkání, nemám deziluze, ale ani nezodpovědná, nerealistická očekávání. U mne je expectations-reality gap close to zero. Děkuji za pozornost.
Prezident odpovídá na dotazy manažerů
Možnost klást otázky prezidentovi České republiky Václavu Klausovi dostali na EURO Business Breakfastu jako každý rok přední čeští manažeři a podnikatelé. Vybrané otázky a odpovědi publikujeme.
Co pro vás osobně bylo nejtěžším okamžikem za dvacet let?
Hledat jeden konkrétní bod je těžké. Opakovaně však říkám, že klíčové rozhodování bylo v počátcích. Jedním ze zásadních rozhodnutí bylo, jak naložit s kurzem československé koruny v posledních dnech prosince 1990, protože k 1. lednu se vyhlašovala liberalizace cen a zahraničního obchodu. Ta potřebovala nějaký měnový kurz. A vědomí, že člověk rozhodováním o výši kurzu zcela zásadním způsobem ovlivní patnáct milionů lidí a že jej můžeme netrefit se všemožnými lavinovými efekty, bylo bezesporu nejtěžší, které jsem dělal. Jestli jsem někdy kvůli práci nespal, pak to bylo tehdy. Pokud si vzpomínáte, tak Komárkové chtěli marku za tři koruny a tlak z této strany politického a ekonomického spektra byl na miniaturní devalvaci. Z Mezinárodního měnového fondu (MMF) zase přicházel naprosto nemilosrdný a agresivní tlak na mnohem vyšší devalvaci. Nechtěl jsem akceptovat ani jedno, ani druhé, a proto jsem dokonce prvně v historii vyhodil misi MMF. A oni couvli a poslali novou. To se ještě v žádné zemi na světě nestalo.
Co soudíte o zahraniční kontrole ve společnosti ČEZ? Jak vnímáte, že předání některých kompetencí EU má bezprostřední dopad na náš život a na ekonomickou existenci českých firem?
Lisabonská smlouva a další podobné akty se netýkají ničeho jiného než předávání kompetencí. To už říkáme dlouho. Pokud předáme kompetence od nás někam jinam, pak je někdo bude využívat. Druhá věc je onen konkrétní případ. Pokusy organizovat trhy, vytvářet trhy, regulovat trhy a konstruovat trhy jsou obrovsky sporné. Ona komise nikdy nebyla klasickým antimonopolním úřadem, který by chtěl odhalovat nějaké koluze. Je to do značné míry pokus o utváření trhu, který nemá nikdo utvářet. Jsem proto zásadně proti, i pokud jde o konkrétní věci v tomto případě.
Řekl jste, že malé otevřené ekonomiky se vyrovnávají s krizí lépe, pokud mají vlastní měnu. Jaké jsou vaše argumenty?
Je naprosto elementárním prvkem ekonomického učení, že cena má odrážet poměr poptávky a nabídky. To se týká všeho. A nejvýznamnější cenou ze všech je měnový kurz. Proto není správná představa, že jej můžeme zafixovat na nějaké hodnotě. Úplně jinou věcí byl počátek naší transformace. Tehdy jsme najednou po 40 letech absurdních administrovaných cen je potřebovali uvolnit. A nebylo jasné, co má být pevný bod. Proto jsme zvolili fixní kurz. Jako jistou kotvu, která zůstane pevná i v okamžiku, kdy se všechno ostatní hýbe. To je správné v období nějaké transformace. Za normální situace je to však velký omyl. Chybí totiž jeden adaptační mechanismus. Přechodem k jiné měně nebo zafixováním kurzu ztrácíme jeden prvek „adjustmentu“.
Jak vidíte budoucnost české vědy? Například z hlediska evropských peněz, které do ní směřují?
Tuto středu se koná 35. sněm Akademie věd, na kterém přednesu projev na téma financování vědy. Tam se k tomu pokusím něco říci. Nevím, nevím, nevím. To, že se v poslední době o naší vědě víc mluví ve věci nátlakových akcí na peníze než o ní samotné, musí považovat za neštěstí všichni. Je třeba vzít v úvahu některá fakta. Akademie věd je jistá anomálie. Ve většině zemí není. Jestli to však mohu říct, nebýt mě, mé akademické minulosti, a tím jisté nostalgie a přesvědčení, že něco na tom je, mám strach, že za mého předsedování vlády by již byla Akademie věd zbouraná. To mi ale akademici nepřipíší k dobru, protože to zapomněli. A je třeba si přiznat, co si někteří u nás nepřiznávají. Poměr základního výzkumu k aplikovanému je u nás vyšší než kdekoli jinde na světě. To je věc zamlčovaná a příliš nekomentovaná. A pořád to vypadá, že tady věda trpí. Přitom v roce 2009 peněz na vědu přibylo a příští rok také.
Které věci jste jako ministr financí nebo premiér mohl dle svého názoru udělat lépe?
Určitě je nekonečně mnoho věcí, které můžete udělat lépe. Je však otázkou, jaká je míra individualismu v této věci. Byli jsme od začátku navýsost politicky pluralitní zemí, v níž o každý zákon byla v Parlamentu nekonečná rvačka. Před deseti lety jsem byl na velké mezinárodní konferenci Deset let poté v Polsku a byl tam „who is who“ reformních politiků. Mimo jiné i známý ruský ekonom a bývalý premiér Jegor Gajdar. Na ní se do něho agresivně pustila ruská emigrace, co měl udělat jinak. A on řekl větu: „Nezlobte se, já byl pouze ruský premiér, nikoli car.“
Otázky manažerů na státní rozpočet
Jak hodnotíte nový státní rozpočet na rok 2010, který byl přijat po těžké bitvě minulý týden?
Řekl jste bitva. Ta je u nás smrtící nejméně od roku 1996, kdy začínají patové výsledky a nemožnosti vytvořit vládu. Minulý týden byl u mne na návštěvě řecký prezident. Během přípravy na ni jsem postřehl, že v říjnu měli parlamentní volby, v nichž vítězná strana získala 43, a druhá, která vládla dříve, jen 33 procent hlasů. Poté se podíváte na obsazení parlamentu a zjistíte, že vítěz má z 300členného parlamentu 160 mandátů. Diskutoval jsem s řeckým prezidentem, který je právník, jak je to možné. Řekl mi, že řecký volební systém dává automaticky bonus 30 poslaneckých mandátů vítězné straně. Kdybychom to měli od roku 1996, pak pokaždé vítězná strana mohla vytvořit většinovou vládu. Opravdu mě zaujalo, že kolébka demokracie má 30mandátový bonus. A to ještě mají pocit, že je to možná málo. Bitvy u nás tedy vytváří nešťastný volební systém. O tom mimochodem píši ve své nové knize.
Jak hodnotíte výši schodku rozpočtu?
Vím, že žijeme v jiných hospodářských číslech než před dvaceti lety. Nepamětníkům však říkám, že letošní deficit bude o třetinu vyšší, než byl celý naakumulovaný státní dluh ze socialistického Československa, který jsem zdědil jako ministr financí. To abychom si uvědomili, že nejde o triviální částky. Deficit považuji za zoufale špatný. Jak jsem však již řekl dříve, nevidím dobré a snadné řešení, protože jsme od roku 2002 ztratili sedm let, a každé řešení bude horší a horší. I balíčkový zásah bude zásahem nejen do rozpočtu, ale i do agregátní poptávky na druhé straně ekonomiky. Nerad používám módní slůvka jako že recese bude ve tvaru L, V nebo dvojité V, ale je evidentní, že pokud teď šlápneme na agregátní poptávku výrazným snížením deficitu, pak hrozí, že to bude dvojité V. A dostaneme se do druhé fáze poklesu. Jako dobré řešení to nevidím. To je prostě výzva k tomu, že se za pár měsíců přijde na to, že támhle chybí peníze na to či ono, a deficit se bude rychle zvyšovat. Proto není pravda, že to je deficitně neutrální. Máme evidentně nejvyšší hospodářský pokles od vzniku České republiky. A je otázkou, zda to doceňujeme, nebo nedoceňujeme. V zavlnění v letech 1997 a 1998 jsme se pohybovali v poklesu HDP v rozmezí 1,2 až 1,4 procenta. Nynější pokles je čtyřnásobný.
Václav Klaus
prezident ČR
Žádné komentáře:
Okomentovat