Život s ortézou 2.

Už jsem se tak nějak srovnal s tím, že ortéza na levé noze se teď stala součástí mého života na nejbližších 14 dní.

---

Od rána jsem si v hlavě sumíroval, co sem dnes večer na blog napíšu:
"Básničku" o tom, proč ortézu nosím, jsem už odrecitoval nesčíslněkrát, dokonce jsem to včera párkrát vysvětloval i anglicky. Setkal jsem se i s podivnou reakcí: "Proč tu ortézu a berli nosíš, vždyť ti nic nebylo, na nic sis neztěžoval", jako by bylo povinností člověka na potkání vysvětlovat, že má bolavé koleno a trápí ho to. Nikomu jsem si celý měsíc, co mne to koleno trápilo, nestěžoval, samozřejmně jsem to řekl manželce, řekl jsem to kolegům, když jsem se nemohl účastnit volleyballového turnaje, řekl jsem to na tréninku divadla, když mne to omezovalo. Mno nic, nazvu si tento ojedinělý názor pro sebe zase "srážkou s lidskou hloupostí" a nebudu to více rozebírat.
Když jsem včera vyřizoval jednu "akutní" záležitost a uživateli na závěr psal instrukce k novému nastavení, připsal jsem mu do mailu oblíbené heslo jednoho mého bývalého šéfa:

Jsi-li s mou prací nespokojen, řekni mi to,
jsi-li s mou prací spokojen, říkej to ostatním...

I anglicky jsem se tu slovní hříčku snažil vysvětlit novému kolegovi. Vůbec, všechny ty pracovní úkoly, samé drobnosti, ale bylo jich moc, naplnily pracovní den. Odpoledne na poštu vyzvednout poštu z České pošty. (Na vysvětlenou té slovní hříčky: přišel mi doporučený dopis, odpověď na reklamaci služeb pošty, takže jsem si šel pro poštu-dopis na poštu a odesílatelem dopisu byla skutečně Pošta.)
Večer obvyklý, jen Pavla zkonstatovala, když mě viděla píchat si injekci, že by to sama nezvládla. Inu tak.