Vím, že ten nadpis zní poněkud nadneseně, ale co dělat, když ortéza na levé noze se teď stala součástí mého života a na 14 dní se s ní musím vyrovnat. Prostě to přináší jistá omezení a je nutno se s nimi nějak vyrovnat.
Od rána jsem si v hlavě sumíroval, co sem dnes večer na blog napíšu:
V prvé řadě jsem ráno zjistil, že se s ortézou na noze dost těžko soukám do kolegova auta. Ale nakonec se zadařilo a cesta na předním sedadle spolujezdce proběhla bez problémů, byť se mi nesedělo právě pohodlně.
V práci se belhám nikoliv v uniformě, ale v civilním oděvu, ortéza a francouzské hole jsou přece jenom trochu nedůstojný doplněk důstojnické uniformy. Doktorka mi, tak jako lékař včera v nemocnici, nabídla neschopenku, ale nakonec to skončilo právě jen u předepsání úlev: bez uniformy (ať nemusím ortézu zbytečně x-krát denně přendávat) a pracovat jen v kanceláři (což ostatně po většinu času dělám).
Zase jsem zažil během dne nějakou tu "srážku s lidskou hloupostí", ale poučen životem (blog má i nechtěné či nepřátelské čtenáře) to tu více nebudu rozebírat, popovídal jsem si o tom po telefonu s (manželkou) Pavlou a hotovo, vyřízeno.
Před posádkovou ošetřovnou káceli strom, tož jsem si ulomil ze pár větviček na vánoční výzdobu bytu, našeho i babiččina.
Odpoledne jsem jel dom se spolužákem z vysokoškolských studií, skvěle jsme si popovídali.
Večer jsem měl na starosti obě děti, ale pomáhala mi babička (moje maminka). Pavla byla ve městě na srazu s kamarádkami a následně na tréninku divadla. Největší show děti měli z toho, když mi po koupání asistovaly při tom, jak jsem si sám píchal injekci (prevenci proti trombóze, když tu ortézu nosím 24 hodin denně).
Děkuji všem za různé maily reagující na tyto mé texty, každá zpráva potěší. Chápu, že se většině lidí zdá lepší reagovat osobně na mail, než veřejně na blog, ne každý je takový cvok, aby se takhle nebál veřejně psát.
Žádné komentáře:
Okomentovat